Základní školu jsem začal navštěvovat v padesátých letech minulého století – tedy na samém jejich konci, v září 1959. Když slyším cosi o tom, že v šedesátých letech už u nás nešlo o totalitní režim, jen těžko se bráním vzteku. Jako dítě navštěvující v těch letech základní školu jsem nosil na krku rudý pionýrský šátek, ačkoli se mi nelíbil ani trochu – prostě proto, že ho nosili všichni, a nikdo, ani já, si netroufl vyčlenit se z řady...
Nynější politická situace je v České republice značně kuriózní: Menšinovou vládu tvoří absurdní koalice strany slovenského populistického miliardáře a takřka do bezvýznamnosti se propadající strany socialistů. A tuto koalici drží u moci svými hlasy komunisté, o nichž dnešní premiér dříve prohlašoval, že by do vlády jimi podporované nikdy nevstoupil. Parlamentní opozice je názorově nejednotná a její demokratická část není často schopna se ani v zásadních věcech shodnout. V zahraniční politice i v některých dalších otázkách panuje značný nesoulad mezi vládou, opozicí a takřka nefunkčním prezidentem...
V roce 2000, tedy až deset let po sametové revoluci, Poslanecká sněmovna českého Parlamentu přes silný odpor levice odhlasovala, že 28. září bude státním svátkem. Z původního návrhu „Den české státnosti – svatý Václav“ ovšem zůstal jenom Den české státnosti. To je signifikantní. Smysl svatováclavské tradice totiž ve skutečnosti není v tom, že Václav svým krátkým pozemským životem a následnou přítomností v celých dějinách národa představuje (a ne pouze „symbolizuje“) státnost – ale že představuje křesťanský ráz této státnosti!
Vzpomínám si, jak mě ohromilo, když jsem jako patnáctiletý poprvé uslyšel to slovo – „Člověk je tvor futurocentrický“. Co z toho plyne? Že budoucnost je pro člověka víc, než to, co prožívá teď? Ale jde o to, na jakou budoucnost myslíme: velkou, anebo malou, logickou, nebo nelogickou, vyplývající z prognóz, anebo vítající nás radostně vzdor prognózám; hmotnou, anebo duchovní, na této zemi, nebo mimo tuto zem; vzdálenou, anebo blízkou, tak blízkou, že jakákoli jen trochu vzdálenější budoucnost je nám bláznovstvím, co je doma, to se počítá...
Ministryně Alena Schillerová radí obcím řešit současný výpadek příjmů úvěry. Který starosta však obec zaúvěruje v situaci, ve které nemá alespoň trochu jasno v rozpočtovém výhledu? Na radnicích nezasedá vláda, která přijde a zase odejde. Mnozí starostové své obce řídí po celá desetiletí a budou ve své obci žít a se sousedy se potkávat i poté, co radnici opustí... Málokdo z nich bude riskovat, že na výzvu paní ministryně přivede obec do svízelné ekonomické situace.
Miloš Vystrčil mluví o své návštěvě Tcha-wanu jako o narovnání zad. A podobně to berou i Tchajwanci: nadšení z první takto vysoké a početné státnické návštěvy od doby přijetí pekingské vlády do OSN jako zástupce jednotné Číny bylo na celém ostrově veliké a mělo mnoho podob, od udělení vysokého státního vyznamenání in memoriam iniciátorovi cesty, zesnulému předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi – až po vykoupení všech plechovek českého piva v tchajwanských supermarketech… Čínská lidová republika se ovšem nezná vzteky...
Jako z jiného světa na mne působilo místní zahradnictví. Na neoplocené, ze všech stran volně přístupné ploše jsou vyrovnány řady dnes moderních vysokých záhonů. V těch rostou mrkve, rajčata, listová zelenina, různé druhy květin. Spoustou květů se skví nedaleká skalka. Dostanete-li chuť na mrkvovou polívčičku, vlastnoručně vytáhnete mrkev v potřebném množství a do kasičky vhodíte obnos dle uvážení. Nikdo vás při tom nehlídá, jen občas potkáte zahradnici jedoucí kamsi s kolečkem. Podobně postupujete, když chcete manželku potěšit kytičkou. Jak moc se to vyplatí, neumím odhadnout, ale důvěra vás oblaží na duši...
