V poslední době se protrhl pytel s různými zprávami, co zase kde udělal špatně anebo co špatně řekl náš Svatý otec František. Nemyslím zprávy od lidí, kteří v kritice a v odmítání Svatého otce spatřují svoji službu evangeliu a církvi, a najíždějí na papeže s plynovým pedálem vmáčknutým do podlahy, ať už udělá cokoli – hůl se vždycky najde. Jde mi o upřímné zděšení dobrých a zbožných lidí...
Jak by se vyvíjel můj život bez listopadu 1989? O cestovním pasu bych si mohl zdát a své dva bratry, kteří emigrovali, bych už nikdy neviděl. I můj návrat k víře by byl asi klikatější a nejsem si jistý, jak moc by mi šlo předávat duchovní dary slovy, ale zejména osobním příkladem svým dětem...
V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval...
ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. A už začínají padat hlavy...
Svatá Anežko Česká! Hluboce ses zapsala do dějin svého národa, zůstala jsi naší panovnicí jako přemyslovská princezna, i když – a díky tajemným Božím cestám právě proto, že – jsi opustila síně moci a zvolila sis život v přísnosti kláštera a v péči o ty nejchudší. Tvá panovnická ruka, spolu s rukou Panny Marie podle vůle a z moci Trojjediného, nám před třiceti lety otevřela dveře ke svobodě.
Letošní třicáté výročí pádu komunistických diktatur ve střední a východní Evropě se slaví – alespoň u nás a v Německu, kde to dokážu důsledněji sledovat – v jaksi posmutnělém duchu, vzdor všem koncertům, videomapingům a ohňostrojům. K posmutnělému rázu patří i s tesklivou tváří pronášené obavy o osud „liberální demokracie“...
„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal,“ píše Saint-Exupéry ve svém Malém princi. Nezlob se, ale mívám často pocit, že Ty sám nechceš být zodpovědný vůbec za nic. A proto se bráníš cokoli k sobě připoutat. Anebo, přinejmenším, si s tím dáváš hodně načas...
