Aktuálně

Sedíme, koukáme se na sebe navzájem udiveně – a hojíme si utrpěné rány. Musíme si přiznat, že uvedení show Olivera Frljiće Vaše násilí a naše násilí nás všechny důkladně zaskočilo. My, věřící, kteří milujeme našeho Pána Ježíše Krista živou láskou, jsme byli šokovaní, že vůbec někdo může našeho Pána, který přece nikdy nikomu nic zlého neudělal, takto ponížit a urážet. Naši nevěřící spoluobčané zase s údivem kroutí hlavou nad naší reakcí... Něco takového by od nás nečekali...

Žijeme v zemi, kde prezident tu hrozí novinářům maketou samopalu, tu zase říká, že je třeba žurnalisty „likvidirovať“. Prestiž novinářů však opravdu není vysoká, myslím, že proto, že se všichni házejí do jednoho pytle; velký respekt si však zaslouží práce mnohých z nich, zejména investigativních novinářů. Chtěl bych se dnes trochu blíže podívat na místo, kde se investigativní žurnalistika zrodila – je jím hnutí takzvaných muckrakers neboli „kydačů hnoje“ v USA; američtí historikové žurnalistiky je kladou do let 1902–1917.

Je to podivné setkání. Na jedné straně Donald Trump, představitel své země, který má titul prezidenta, obrovskou moc – ale až do detailu přesně stanovené meze pravomocí. A na druhé straně Kim Čong-un, jehož státní funkce se rovná nule. (Nejvyšším představitelem Korejské lidově demokratické republiky je formálně osmdesátiletý pán jménem Choe Thae-bok, předseda předsednictva severokorejského parlamentu.) Kim Čong-un má zato stranické funkce, o jakých si může Donald Trump nechat jenom zdát...

Pětatřicet let. Třetina století, necelé dvě generace. Přesně tolik času stačilo, aby se z dvoutřetinové většiny, která v roce 1983 schválila ústavní dodatek stavící ochranu života nenarozeného dítěte na roveň ochrany života matky, stala stejná většina zmíněný dodatek odmítající. Cesta k legalizaci interrupcí v Irské republice je otevřena. Podle průzkumů se proti změně dodatku postavili jen voliči starší 65 let. A to v poměru 60 ku 40 procentům. Mladí voliči do 25 let hlasovali pro zrušení ústavního dodatku poměrem devět ku jedné...

Dnes slavíme v latinské církvi slavnost Nejsvětějšího Srdce Páně. Předmětem úcty je jednak symbol, ve kterém ctíme nesmírnou Ježíšovu lásku k nám, hříšným lidem, se kterou za nás zemřel bolestnou a potupnou smrtí, aby nás zachránil a vysvobodil a splatil náš dluh lásce Boha Otce – ale ctíme i konkrétní tělesný orgán, srdeční sval člověka, který žil před dvěma tisíci lety v Palestině a byl, jak věříme, současně člověk a Bůh... 

Tatínek nesl klučinu v náručí, maminka tlačila kočárek. Mladí lidé kolem dvacítky. Krásný pár. Přitom stačilo málo, a tahle idyla by se prostě nekonala. Začalo to totiž hodně špatně. O letní noci, v ústraní za místní sokolovnou. Muzika, spousta dobrého pití. Znali se jen od vidění. Tak nějak našel svůj počátek malý Emílek... To děvče bylo mlaďoučké a trochu prostoduché. Takže nafouklé břicho vyhodnotil pan doktor až v šestnáctém týdnu. Emílek byl už tak starý, že se ho legálně zbavit nedalo. Následovalo zděšení a pláč až na pokraj zoufalství. „Ani to nezkoušej říct,“ křičel na vnuka praděd. „V naší rodině se eště nenašel chlap, kterej by se vo vlastního kluka nepostaral!“ Děda z té druhé strany si ztěžka sedl ke stolu: „Tak to abych z té bývalé kotelny začal stavět pokojíček...“