Aktuálně

Socialismus vůkol nás, tatínek už čtyři roky na pravdě Boží, můj strýc kněz a já „kostelový“ student strojní průmyslovky, který by rád létal, ale z kádrových důvodů to nebylo možné... A pak jednou jsem uviděl v časopise Stadion ROGALOVO KŘÍDLO. V očích se mi zajiskřilo. Sehnal jsem další fotografie z jiných časopisů a pak nad nimi seděl a zvětšoval, porovnával velikost pilotů a v měřítku kreslil a zhotovoval plány létacího aparátu. V druhé fázi jsem se dal do shánění trubek, lanek, plátna, postroje a další množiny drobností...

Občas slyšíme znevažující názor na mši svatou: eucharistie je důležitá, ale není to to hlavní. Hlavní je společenství, hlavní je, že jsme spolu, když je tam kněz, tak výborně, ale když tam není, nic tak zásadního se neděje; hlavní je, že věříme, hlavní je že hlásáme, hlavní je... Jistě, všechno je hlavní, Pán Ježíš nestanovil žádný žebříček Top 10 – ale eucharistie je zcela nenahraditelná, nezastupitelná. Eucharistie je Ježíš sám – všechno, co říkáme o eucharistii, říkáme o něm samém...

V druhé půli června jsem strávil týden na moravském Slovácku. Nebudu tajit, že mne přilákal Strážnický festival. Prostě nádhera! Jenže jsem si už v tom červnu nemohl nevšimnout, jak jižní Moravě chybí voda. Cestou jsme překonávali mostky, pod kterými se černala vyschlá koryta potůčků. Na zahradě u domu v Ratíškovicích, kde jsme bydleli, chřadla poslední vegetace. U Tvarožné Lhoty, na nádherném přírodním koupališti, vyschl přítok. Voda zatím v nádrži byla! Tou dobou bylo u nás doma, na Rakovnicku, ještě hej! Dvakrát přišly bouřky a pěkně se zalilo. Jenže od té doby už taky nic. Ještě jsou na tom v sousedním Lounsku...

Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku. Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka. V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam...

Květnové divadelní představení Naše násilí, vaše násilí s blasfemickou scénou Ježíše Krista znásilňujícího muslimku vyvolalo množství protichůdných reakcí. Je proto vhodné si položit několik otázek, například, jak je možné, že nikoliv materiální zájmy, mocenský boj, ale vyjádření v podobě dramatického díla rozpoutalo otevřený konflikt...

Je to úžasné podobenství. Thajští chlapci zůstali uvězněni v jeskyni, voda dědičného hříchu jim zatopila cestu ke světlu. Sami se nemohli zachránit. Musel přijít někdo zvenčí, kdo jim přinesl spásu. „Vezmeš nás ven?“ ptáme se my, také uvěznění v jeskyni, Pána Ježíše, jako se ptali chlapci potápěčů, sotva je uviděli. „Ne, ještě ne,“ říká Pán Ježíš. Musíme ještě zůstat v jeskyni a čekat na příhodný okamžik. A pak se ponořit do smrti, se kterou nikdo z nás, uvězněných, nemá zkušenost, nikdy jsme se do ní nepotápěli, a projít ke světlu. Sami bychom se ven nedostali. On nás zachrání.