„Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte a neproklínejte.“ (Řím 12,14)

No to snad nemyslíš vážně, svatý Pavle! To mám jako žehnat svému šéfovi, když se mě chystá znemožnit? To mají Ukrajinci žehnat Rusům a Zelenskyj Putinovi? „Já ti žehnám, Vladimíre! A vy pojďte dál, Rusové, a berte si u nás, co chcete. Vítáme vás a žehnáme vám. To jsme rádi, že jste tady!“

To už přeháním, tak to jistě Pavel nemyslel.

To, co v dopise Římanům čteme, je především veliká zkratka. Je to stručná věta, do které se nevejdou příklady a vysvětlení. Já jí rozumím zhruba takto: To je jasné, že toho chlapa nebudu milovat, když jde na mě s nožem. Že mu v té chvíli nebudu blahořečit. Že ho za to nechválím. Ale je otázka, jak to dopadne. Jak já chci, aby dopadl on. Samozřejmě si přeju, aby toho nechal. Ale přeju si taky, aby skončil v pekle?

Čtěme Bibli, tam to všecko je.

Šavel kdysi pronásledoval církev. A co na to první křesťané? Jistě z něho radost neměli. Určitě ho nevítali. A zkusme si představit, jak asi o něm mluvili. Bylo by přirozené, kdyby mu nadávali nebo ho srdečně proklínali. Kdyby stoprocentně věřili, že takový zhoubce musí skončit v pekle za to, co dělá.

A já mám takové soukromé přesvědčení, že tam byl aspoň jeden, kdo se v té hrůze za něho modlil. Kdo prosil za to, nejen aby toho nechal, ale aby dospěl k závěru, že páchá zlo. Aby se biblicky řečeno obrátil. Kdyby tehdy křesťané Šavla proklínali a on by podle jejich přání skončil v pekle, nestal by se Pavlem.

Lepší Pavel v církvi než Šavel v pekle.

A tak když já svého soupeře zrovna „nemusím“ a bráním se mu ze všech sil, měl bych mu aspoň výhledově přát, aby přestal být mým soupeřem. Je to těžké. Zdá se to nereálné. Třeba se to do mé smrti nestane. Ale nemá nám být jedno, kterou z těch dvou možností si přejeme. A už vůbec ne to, za kterou se modlíme. Smíření je přece lepší než doživotní nepřátelství.

„Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o díle spravedlnosti (Iz 32,17),“ učí Druhý vatikánský koncil v konstituci Gaudium et spes (78).
(https://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19651207_gaudium-et-spes_cs.html)

To podle mě znamená žehnat těm, kdo nás pronásledují: preventivně přát dobro. Jednat podle aktuální situace. Ale myslet na další vývoj. Na tu „ještě mnohem vzácnější cestu“, kterou nám chtěl ukázat apoštol Pavel (1 Kor 12,31).