Čtení z Druhé knihy Makabejské
Juda, kníže Izraele, uspořádal sbírku dva tisíce drachem stříbra, kterou poslal do Jeruzaléma, aby byla podána oběť za hřích. To bylo jistě dobré a šlechetné jednání, když tak smýšlel o vzkříšení. Kdyby totiž nevěřil, že padlí vstanou z mrtvých, bylo by zbytečné a směšné modlit se za mrtvé. Nadto myslil na nádhernou odměnu, která je uchována těm, kdo zesnuli ve zbožnosti. Svatá a zbožná je to myšlenka! Proto dal vykonat smírnou oběť za mrtvé, aby byli zbaveni hříchů. (2 Mak 12, 43–45)

Vědomím lidí v našem kraji velmi silně otřásly zprávy o nečekané smrti dvou mužů. Jednoho, který stál na prahu dospělosti, a druhého, který byl v rozkvětu sil, před prahem stárnutí. Jejich smrt byla – zvlášť pro jejich nejbližší – strašlivým a hrůzným překvapením. Odborníci hledají příčinu. Ostatní se diví. Věřící v Krista hledají způsob, jak oněm dvěma zemřelým a jejich nejbližším účinně pomáhat.
Věřícím dává návod dnešní památka všech věrných zemřelých, dnešní Boží slovo, katechismus v kterém je učení katolické církve, a praxe katolické církve na začátku listopadu.
Na prvním místě je to modlitba. Jako správce hřbitova při likvidaci odpadu – obalů od svíček, zvadlých květin a věnců – přemýšlím o tom, kolik z nich je znamením účinné vzpomínky – modlitby za zemřelé a kolik z nich je tam položeno jen proto, že se to tak dělá a že to dělají všichni.
Vzorem pro účinnou vzpomínku – modlitbu je nám svatý Dismas, kterého známe spíš jako lotra po pravici. Visí vedle Pána Ježíše na kříži. Na prvním místě uznává vlastní hříšnost – jsem odsouzen spravedlivě. A potom vyslovuje prosbu: „Ježíši, vzpomeň si na mě ve svém království.“ Prosí o vzpomínku, Kristus mu dává víc. Bůh dává prosícímu člověku vždy víc, než o co žádá. Bůh mu dává ne vzpomínku, ale účast na Božím království, dává mu nebe – věčné štěstí.
A nás Pán Ježíš zve k tomu, abychom měli na tomto podíl. Na prvním místě platí slova Pána Ježíše pro každého člověka: „I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Na otázku: „Na co musí být každý katolický křesťan vždycky připraven?“ – odpověděl jeden člověk: „Na svaté přijímání a na smrt“ a druhý k tomu podotkl: „To je jedno a to samé.“ V praxi to znamená: „Nesmíš žít ve stavu smrtelného (těžkého) hříchu.“ Proč? - Protože ten, kdo v takovém stavu zemře, tak se octne v pekle, je navěky zatracen, navěky nešťastný.
Svatá Terezička Ježíšova, učitelka Církve, ve svých pokorných prosbách často prosila, aby se po smrti dostala do očistce. Duše v tomto stavu mají nebe, věčné štěstí a radost jisté! A my jim v tyto dny můžeme a máme pomáhat do nebe, dřív než si to zaslouží, zkrátit jejich nesmírné utrpení – dávat jim účinnou vzpomínku v podobě plnomocných odpustků, které můžeme získat velmi jednoduše. A tyto vysvobozené duše nám nic nezůstanou dlužné: „Budou na nás vzpomínat (účinně), až my budeme umírat.“
Všemohoucí Otče, děkujeme za možnost dávat zemřelým odpuštění trestů za jejich hříchy. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o nepromarnění této účinné vzpomínky. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.