Slova svatého evangelia podle Matouše:
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.” Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!” Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.” Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.” A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. (Mt 14, 13 – 21)
Slova proroka Izaiáše (Iz 55, 1–3) nás vedou k této pravdě: všechno je Božím darem. Všechno. To jsme potvrdili slovy žalmu: „Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine“ (Ž 145). Nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy, nic (srov. Řím, 8, 35). Skutečně nic, odloučit se mohu jen já sám.
Tyto myšlenky jsou spojeny v evangeliu, které vypráví o příběhu, který se skutečně stal (Mt 14, 13 – 21). Pán Ježíš je hluboce zasažen zprávou o mučednické smrti svého příbuzného a předchůdce Jan Křtitele. Má právo na dobu smutku, touží být sám. Ale jde za ním velké množství lidí. On má s nimi soucit. Ne jako jeho učedníci, kteří chtějí trpící lidi přivést k tomu, aby si pomohli sami. Pán Ježíš všem trpícím lidem pomáhá. Na prvním místě uzdraví nemocné, potom se věnuje těm, kteří trpí nedostatkem duchovního vedení a následně nasytí ty, kteří trpí hladem.
Pro povzbuzení dvě myšlenky. K první vede příběh ze sakristie: Největší ministrant rozdává menším odměnu za službu. Chlapci jsou slušně vychovaní a tak říkají. „Děkuji.“ Na to se jim dostává povýšeným tónem: „Nemáš zač!“ Jak, nemáš zač? Dovedeš si představit, jak děkující uzdravený člověk, uslyší od Pána Ježíše: „Nemáš zač!“ Člověk, který vyslechne Boží slovo, tak místo děkování slovy: „Bohu díky!“ řekne jeho předčitateli a tím i Pánu Bohu: „Nemáš zač!“? Pět tisíc mužů, jejich ženy a děti řeknou Kristovým učedníkům: „Řekněte svému Pánu – „Nemáš zač!“ Jsem přesvědčen, že vzájemná úcta mezi lidmi, že úcta k dárci všeho, co dostáváme a máme, k Pánu Bohu, bude růst tím, že budeme uctivě děkovat. A pokud nám někdo děkuje, tak odpovíme tak, jak nás učili naši rodiče slovem: „Prosím“, případně přidáme – ve vší skromnosti: „Rádo se stalo.“ A v uvědomění si toho, že MÁME ZA CO, zařadíme frázi „Nemáš zač.“ mezi sprostá slova, kterými slušný člověk neposkvrní svá ústa, skrze která k němu přichází Pán Ježíš ve svatém přijímání.
Dnes je 2. srpen – den, kdy si v tomto jubilejním roce svatého Františka můžeme připomenout památku Panny Marie, královny Andělů – svátek Porcinkuli. Svatý František nesmírně toužil po záchraně hříšníků, a tak prosil papeže, aby těm, kteří splní stanovené podmínky, udělil odpuštění vin a trestů za hříchy v kostelíčku Panny Marie Andělské, který měl pronajatý. V pozdějších dobách toto privilegium bylo rozšířeno na každý farní kostel.
Kéž by nám to konečně došlo, jaké bohatství můžeme získat – odpuštění všech hříchů a všech trestů za ně. Co je proti tomu uzdravení nemoci těla a utišení hladu! U odpustků jde o všechno, protože jde o život věčný!
„Nečekej na svůj den, na svůj velký čin, každá chvíle se ti nabízí. Lásku Krista přinášej, všem bratrům, sestrám svým, slunce ať svítí, kde jsi ty!“
Všemohoucí Bože, slavíme památný den Panny Marie, Královny andělů, a prosíme: na její přímluvu dávej i nám z nevyčerpatelného bohatství své milosti. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.