Vešel, rozhlédl se… A přisedl si k mému stolu.
Ta hospůdka, ve které jsem toho večera seděl, byla hodně retro. Ve vstupní chodbě, jak jsem si při úprku před tím nečasem venku stačil všimnout, visela notně zažloutlá c. k. vyhláška o odvodu vojenských koní. V lokále panovalo přítmí, lampy mdle svítily a černou, rozvrzanou židli aby člověk hledal po hmatu. Na obrázcích rozvěšených po stěnách se dalo tušit vyobrazení několika hradních zřícenin a od výčepu se přísně díval stařičký mocnář. Nevalný dojem rozptýlila paní hostinská, korpulentní to osůbka: „Co to bude mladý pane, že jsem si to nemyslela, pivíčko a utopeneček, bude to cobydup.“ A bylo!
„Jo, vašnosto, hostinský to je podlý plémě. Koukám, že vám do šestýho křížku dvakrát moc nechybí, a vona vám Bóža řekne mladej pane!“ řekl ten chlapík, aniž by se s tím přisednutím žinýroval.
„Dejte si na ni pozor, nebo vás těma lichotkama přivede do maléru. Já znal jednoho, a že byl vo dobrejch pět či deset let mladší než ráčej bejt, a vona furt mladej pane sem, mladej pane tam, až mu to tak vlezlo do hlavy, že si začal myslet na mladý děvče a Ferda, co si na ni myslel taky, ale právem, jelikož mu bylo dvacet, mu to musel vysvětlit. A kvůlivá tomu vysvětlování přišla i Bóža zkrátka, protože s přeraženou sanicí velkej kšeft hospodě dlouho neuděláte.”
Začalo mě to bavit, venku vítr cloumal větvemi návesní lípy a lilo jak z konve. Kam by člověk pospíchal!
„To můžete být klidnej,“ odvětil jsem, „já už žádnou, ani mladou, ani starou, nehledám.“
„Tak to máte recht. Jenže chlap nemuže bejt nikdy dost vostražitej. Zavlní se sukně a von chytne jak fagule. Tak třeba muj pradědeček. Válečnej veterán, zkušenej vobchodník, vyhlášenej řečník i rádce. Kolika lidem dobře poradil, kolik moudrosti z jeho huby vzešlo. To víte, že vo něj mělo ženský plémě zájem. Ale všechno to nadbíhání se vo něj tříštilo jako ledový kry vo příď ledoborce. Až přišla Jindřiška. Jako moje prabába. A ta udělala do tý fortelný přídě díru jako vrata. Žádný lichotky, žádný nadbíhání. Dělala, že je jí děda volnej. A von jí chtěl něco moudrýho říct a čekal obdiv. Vona jen, né pane Josef, to mě ani kapánek nezajímá a votočila se a pryč. Do měsíce za ní dědek cupital. Celej rok vydržela zas vona rozrážet tu jeho ledovou tříšť, než ho milostivě vytáhla zmrzlýho a na konci sil na svojí palubu.“
„Podívejte, pane, vidím, že dovedete moc pěkně rozprávět. Buďte tý dobroty a řekněte mi, co si myslíte o našem novém panu premiérovi?” zeptal jsem se upřímně zvědav na to, co mi ten lidový vypravěč odpoví.
Krátce se zamyslel a potom spustil: „Našeho pana premiéra hodně lidí nemá rádo, ale já bych k tomu řek jen jedno: Slovák je dycinky lepší než Maďar!
Takovej Maďar, tomu nerozumíte ani pozdrav. Polák, Slovák i ten Lužickej Srb zahlabolí a hned víte, že vo vás dobře smejšlí. Ale Maďar?! Von je ale zádrhel i v tom, že ani Slováka našince pořádně nechápou. Než se to studený český srdce rozehřeje, to už dávno to slovenský pálí jak roztopená plotna. Na studenejch českejch kamnech prdlajs uvaříte. My bysme porád rokovali a dívali se zprava a zleva, seshora a zespodu. Ani kapánek vřelosti v tom nejni. A potom nás to samotný nebaví, a tak si zvolíme Slováka, co mluví, jak mu zobák narost a je s nim větší sranda.“
„S novým americkým prezidentem je asi daleko větší legrace?“ provokoval jsem směle.
„Amerika je Amerika. Tam žijou kaubojové. A víte vy vůbec, co je to kauboj?“ začal hned a zeširoka. „Širý pláně, vobrovský medvědi grizzly, rudoši na válečný stezce a mrchožroutký supi a kojoti. A k tomu pár chlápků na koni, co chrání stáda nevinnejch kraviček. Dávno nedávno, to má každej vobyvatel za velkou louží v sobě. Některej americkej prezident to v sobě skrejvá, jinej má kolty porád v pazouře. Ale maj pravdu,“ zaonikal mi, „tedlenc novej je jak utrženej ze řetězu. Jenže každej ví, že než se bejk utrhnete, musí ho něco řádně vyštengrovat. A protože v Americe už leta nemaj prezidenta vod Pánaboha, jak jsme to v monarchii blahý paměti měli my, ale lidi si ho volej, musel někdo řácky vyštengrovat i ty lidi, který ho zvednutim ruky zvolili. Ale je možný, že se utrh až moc a zase vyštengruje ty druhý a tak to půjde porád dokola. Tady je vidět, jak vošidný je nechat lidi rozhodovat za Pánaboha.“
„No, to máte asi pravdu,“ odtušil jsem rozpačitě.
„Pravda, pravda to je takový nebezpečný slovo,” začal zase. To už jsem se zvedal a podával mu ruku. „Vlastně jsem se nepředstavil,“ řekl jsem a uvedl své jméno.
„Poštolka Josef, toho jména čtvrtý,“ třásl mi srdečně rukou. Zaplatil jsem a odcházel.
„Ale po dědečkovi z matčiny strany...“ volal za mnou.
„Vždyť já vím,“ pomyslel jsem si, „Švejk.“ A zavřel jsem dveře.