Papež František (*1936) měl to štěstí, že dokázal zaujmout jak věřící, tak nevěřící.Těmto zájemcům vychází vstříc i jeho autobiografie „Naděje“ (2025, nakladatelství Universum). Myslím, že se mu do ní podařilo shrnout vše podstatné jak ze svého života, života skutečného křesťana, tak i ze svého celoživotního poznání. Fakta se tu organicky prolínají s reflexemi, různé epizody s konkrétními asociacemi, jež vyvolávají, a celek spěje k pointě vyprávěcí, myšlenkové a zkušenostní, jíž je naděje. Nejen naděje laická, k ní se lze dobrat, i přes hrůzy, které zažíváme, ale i naděje křesťanská. Řečeno jeho slovy: „Křesťanskou naději nelze porazit, protože to není přání. Je to jistota, že všichni kráčíme vstříc něčemu, co ne že bychom chtěli, aby bylo, nýbrž co již je.“ (S. 273.)
Obsáhlejší úvodní část sleduje osudy Františkovy rodiny ve všech jejích peripetiích, jak je zažívali jeho předci, rodiče a příbuzní, z nichž zaujme také zjištění, že papež František je potomkem italských přistěhovalců do Argentiny. (Mimo jiné i proto měl takové pochopení pro všechny migranty.) Po tomto expozé následují víceméně chronologicky pasáže osobní, jak se formoval jeho osobní příběh.
František začíná svým zájmem o sport (konkrétně fotbal), pokračuje studiem na chemické průmyslovce. V roce 1953 si poprvé uvědomí, že chce být knězem. Zároveň sledujeme životní lekce jeho politického myšlení. Po závažném onemocnění vstoupil jako novic do Tovaryšstva Ježíšova. Do roku 1963 studoval filozofii, pak na střední škole učil literaturu, umění a psychologii, v letech 1967 až 1971 studoval teologii. 13. 12. 1969 byl vysvěcen na kněze.
Humorně laděná pasáž popisuje konkláve, kde byl zvolen papežem. V tomto úřadu se pak dostal do kontaktu s hrůzami, které si uvědomoval už od dětství (Hirošima a Nagasaki), ať je tu Afrika se svým vražděním, Osvětim nebo pandemie, Ukrajina nebo Gaza.
K tomu vyslovuje zásadní stanovisko: „My nejsme neutrální, stojíme na straně míru.“ (S. 265.) Východiskem se mu stává naděje: domnívá se, že nejlepší dny musí teprve přijít. Přes skepsi jsou nadějí mladí, František vítá internet s jeho nepřehlédnutelnými klady, doufá v demokracii, technický rozvoj spolu s umělou inteligencí.
Co to pro nás jako křesťany znamená? Co máme dělat? František říká: „To poslední, co máš udělat, je mluvit. Nejdřív musíš konat a pak se tě někdo, kdo vidí, jak žiješ, jak zvládáš svůj život, zeptá: Proč to děláš? A tehdy můžeš promluvit.“ (S. 312.)

https://www.luxor.cz/v/2082462/nadeje