Všechny ceny (Magnesii literu za prózu i za knihu roku a Cenu Evropské unie za literaturu) získala v letošním roce Mariborská hypnóza Dory Kaprálové (Brno, nakladatelství Větrné mlýny).
Kulturního občana, i když se právě o současnou literaturu nijak zvlášť nestará, musí zajímat, jaká je kniha, kterou odborníci tak vysoko ocenili, jakou ta kniha přináší výpověď o našem světě a o naší době.
Je to výpověď podle mého názoru spíše nepřímá.
Kniha Dory Kaprálové zdánlivě lehce a jako by v improvizaci, ale ve skutečnosti velmi rafinovaně a promyšleně, propojuje dva žánry: deníkové záznamy (z autorčina stipendijního pobytu ve slovinském Mariboru) – a novelu, životní příběh varietního umělce Svengáliho a jeho životní lásky Elis; atraktivitu knihy pak zvyšuje i to, že jedním z jejích hrdinů je bývalý jugoslávský prezident Josip Broz Tito. A okrajově i Jaroslav Hašek.
Velmi podobnou cestu, to bych chtěl připomenout, zvolila i Tereza Boučková ve své knize Dům v Matoušově ulici (vyšla roku 2024) – kde propojila deníkové záznamy o svém životě v roce 2023 s příběhy odehrávajícími se v minulých desetiletích, jak je poznala (a dofabulovala) při pátrání po historii domu v Matoušově ulici v Praze (kde kdysi také sama bydlela).
Kaprálová je ovšem daleko důslednější. A pracuje s více významovými rovinami hypnózy a bdění. Napsala knihu o Mariboru? Tak trochu. Napsala knihu o mouchách? Nepochybně ano. Napsala apologii much? Ano – „jsme jako lidstvo k mouchám xenofobní“ (s. 46). Napsala milostný příběh? Ano. Ironickou hru se čtenářem? Ano – ale se správnou mírou hnusu i sentimentu.
V těchto několika Ano na 140 stranách spočívá tajemství úspěchu.
Ale napsala Dora Kaprálová skutečně reálný deníček o svém životě? To nenapsala. I když o sobě uvádí plno konkrétních detailů, své skutečné, intimní soukromí si střeží stejně jako stydlivá hvězda pop music. O muži označeném pouze iniciálou P. (je to jediná takto použitá iniciála v celé knize) řekne, že o něm „řeč nebyla a nebude“ (s. 85), a o svých dětech neřekne ani to. Jenže nepřímo, jakoby oklikou, nám sugeruje, že o svém naprostém soukromí mluví. To dělají ty mouchy a otevírání odpadních nádob po celém Mariboru.
Mariborská hypnóza rozhodně není kniha realistická – to by nudilo; ne možná čtenáře – ale rozhodně porotce literárních soutěží; hovoří se o „hyperrealismu“ či magickém realismu: realistické (až banální) detaily se spojují s motivy fantaskními, absolutně nereálnými a s detaily, které je obtížné zařadit tam či onam – a ten/ta, kdo dovede takto psát, získává literární ceny.
A pak není podstatné, zda autorka přinesla nějaké hlubší sdělení o naší době.
Stačí, že napsala etudu o našem nevkusu i vkusu, zábavnou pro ty, kdo mají rádi ironické a fantaskní čtení.
Umělecká literatura se dnes stále více rozpadá na dva hluboce rozdělené světy: za A svět příběhů, příběhů s realistickou psychologií hrdinů, a za B na svět fantaskních nápadů – fantaskních příběhů; čtenář si musí vybrat, ke kterému z těchto světů chce patřit.
Já aspoň, i když uznávám literární dovednost B, oceňuji daleko víc A.