Literární

Jsme míčky vyhozené vzhůru.

Náš život je let

na několik let,

tam, zpět.

A dopadáme unaveni.

Ptáme se

meteoritu,

který leží vedle nás

na studené zemi:

„Jaké je to ve vesmíru, bratře?“

To, co teď o Vladimíru Renčínovi píšu, je jenom vzpomínka – ne nekrolog. V letech, kdy jsem bydlel v Hradci Králové, jsem cítil jako bonus, že s ním žiju ve stejném městě. Vladimír Renčín sedával, většinou sám, ve vinárně, jíž se podle dřevěného vstupu říkávalo Psí bouda...

Tříkrálová sbírka byla letos u nás, v okrajové čtvrti Ostravy, výjimečná tím, že se chodilo koledovat. Dřív „nebyli lidi“ a také pan farář prosazoval názor, že není dobré k lidem chodit jen tehdy, když po nich chceme peníze. Proto se dlouhá léta Tříkrálová sbírka prováděla formou akademie v kostele, kde vystoupily děti z farnosti, ze školy a kostelní sbor. Ale po povzbuzení ostravskou Charitou jsme si řekli, že letos koledování přece jen zkusíme...

Je nezávaznost zákulisí
podnětem k hrám bez mravouky
a natřásání ega v drátech
na forbíně při uklánění.
Tady jsem svá a krutost dětí
mě míjí jako smích a výskot
tam vpředu, kde se rozhoduje
dobré a zlé z tvrdého dřeva.