Slova svatého evangelia podle Matouše:
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt 16, 13–19)

Pečlivě jsem zvažoval, zda by bylo prospěšné pro duchovní život čtenářů zveřejnění něčeho z toho, čím mě Pán Bůh v uplynulém týdnu obdařil. Bylo toho tolik. Nakonec jsem vybral to, co souvisí s vězením a osvobozením, protože dnešní Boží Slovo – všechny čtyři úryvky (Sk 12, 1–11; Ž 34; 2 Tim 4, 6–8.17–18; Mt 16, 13–19) – souvisí se zajetím, uvězněním, osvobozením.  
Svatí Petr a Pavel byli oba ve vězení – ne pro spáchání zločinu, ale pro víru v Pána Ježíše. Každý z nás je ve vězení, tak, jak o tom často zpíváme v liturgickém mezidobí v písni č. 512, ve druhé sloce, kterou se připravujeme na začátek mše svaté, který máme prožívat a naplnit lítostí a pokorou nad svými hříchy: „Láska tvá mě k sobě vábí, jde mi sama z nebe vstříc, abych se já, člověk slabý, nebál patřit na tvou líc. V zajetí jsem vlastních hříchů, a ty přesto máš mě rád, přijď, o Pane, znič mou pýchu, navždy buď můj pevný hrad.“ Celý text písmě, který pochází z roku 1782, je svým způsobem návodem k cestě do Božího království a jeho budování už zde na zemi.  
Jedním z úžasných darů byla slova člověka, který prožil roky svého života ve věznici a milosrdný Bůh mu dal hned na začátku milost obrácení a on ji přijal: „Pamatuji si velice dobře i po 15 letech, jak jsem byl ve vazební věznici na prvním výslechu. Nedokázal jsem pochopit, jak se mohlo něco tak hrozného stát. Jediné řešení, které jsem v zoufalství v myšlenkách našel, byla sebevražda. Když mě odváděli z výslechové místnosti, šli jsme okolo vězeňské kaple, kde jsem se impulzivně zeptal dozorce, jestli bych tam mohl jít, vůbec jsem netušil proč. Dozorce zaklepal na dveře a kaplan mě pozval dále. Nebyl jsem schopný hovořit. Kaplan mi přiložil ruce na hlavu a začal prosit o odpuštění a modlil se. V tu chvíli mi začaly stékat proudem slzy a já cítil obrovskou bolest, ublížení, pokoj, lásku, pochopení… Různé další emoce. Trvalo to asi deset minut, kdy mě dozorce vyzvedl a odvedl mě do cely.“ 
V těch deseti minutách se staly tři zázraky: člověk toužící po sebevraždě zatoužil po vstupu do kaple, dozorce mu tuto touhu splnil, kaplan konal to, co má dělat kněz.
Svatí Petr a Pavel prožili zajetí svých hříchů, přijali Boží odpuštění a ze všech sil – i za cenu vlastního života – hlásali celému světu tento Boží dar: vysvobození ze strachu a pýchy.
Jak jsme na tom já? Co se týká mne samého a těch, které mi Pán Bůh svěřil?
Podívejme se na Nejsvětější Srdce Pána Ježíše, které plane láskou a soucitem s těmi, kteří jsou uvězněni v hříchu. 
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za slova a skutky svatých Petra a Pavla. Vyslyš nás, když prosíme v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých o vysvobození ze zajetí hříchu pro sebe i své drahé. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.