Ve studiu sedí několik komentátorů a mají říct, kdo byl ve vzájemné debatě úspěšnější, zda Vít Rakušan, či Tomio Okamura. Už jenom z takto položené otázky se mi dělá špatně. A jak se zdá, špatně se odpovídá i přítomným analytikům. Vyhýbají se jasné odpovědi, třeba tím, že říkají, že každý z obou politiků hovořil ke svým stoupencům. Nikdo z nich kupodivu nepoukázal na to, jak zcela jinak se Okamura choval ke oponentce v debatě s předsedkyní KSČM Kateřinou Konečnou, kterou už teď vidí jako svoji kolegyni v budoucí vládě...

Ovšem hlavní Okamurovou tematikou byla nenávist; Romy přitom vystřídali Ukrajinci. A Vít Rakušan se choval podobně jako před časem v sérii debat na v zanedbaných městech: nechal se urážet a více méně mlčel…

Jak chcete hodnotit zápas, kdy jeden z borců protivníkovi stále sází údery pod pás – a druhý se snaží držet pravidel? V očích Okamurových stoupenců je znak úspěchu jakákoli demagogie, sprostota, útočnost a hrubost. Včetně toho, že jejich hrdina stále skákal Vítu Rakušanovi do řeči (a moderátorka mlčela).

Je téměř neuvěřitelné, že současně s poslední fází předvolební kampaně probíhá soud ve věci Dozimetr; propána jána: když už to mohlo počkat tak dlouho, proč soud neodročil jednání ještě pár dní na dobu po volbách? Vít Rakušan řekl, že je rád, soud v kauze Dozimetru probíhá právě teď, protože je aspoň jasné, že nejde o žádné vládní ovlivnění justice. Dovedete si ale představit, jak by ječel Tomio Okamura, kdyby právě v posledních dnech před hlasováním probíhal soud s nějakým čelným, třeba bývalým, členem SPD?! Ale on ječel i tak: justici nevěří, policie a justice jedná na politickou objednávku – proti němu, Tomiu Okamurovi, stíhanému za názor; tím názorem je obrázek zakrváceného černocha s nožem v ruce a text o chirurzích z dovozu…

Vít Rakušan byl v debatě neúspěšný – ostatně jeho strana má podle průzkumů slabší preference než ta Okamurova – ale byl to neúspěch ne Víta Rakušana, nýbrž České republiky: že vůbec někdo takový jako Tomio Okamura se mohl dostat tak vysoko, aby patřil mezi nejvýznamnější politiky. Sprostota existuje v menší či větší míře všude, ale u nás – a nejen u nás, v celém západním světě, je teď na úrovni, kde by si ji ještě před pár desítkami let nikdo nedokázal ani představit.