Už máme za sebou sto dní Babišovy vlády – uteklo to.
Sto dní průšvihů a sto dní šlapání vody, sto dní výcviku představivosti, sto dní realizace toho, co jsme si nebyli až dosud schopni představit.
Uměl by si snad někdo z nás představit, dokázal by nějaký spisovatel vymyslet celou kauzu s nominováním a nejmenováním Filipa Turka ministrem a všechny její peripetie?
Dobře, rozpočtové provizorium až téměř dokonce března, to se při přechodu od jedné vládní garnitury ke druhé může stát – ale ne celý ten festival vzájemného obviňování vládního a opozičního politického tábora z podvádění při sestavování rozpočtu, z porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti (který prý ovšem pro současnou vládu vzhledem k okolnostem neplatí – ačkoli samozřejmě platí, ale proč jej neporušit, když neobsahuje žádnou sankci?). Přitom je třeba smutně konstatovat, že v obviněních na adresu oponenta mají téměř stoprocentní pravdu oba politické tábory.
A co trapné tahanice ohledně nedodržení závazků, které Česko přijalo jako členská země NATO? A trapná napomenutí amerických diplomatů na adresu české vlády v této věci!
A nekonečná hanba, která českým politikům ani jako hanba nepřijde, když Česko si sice vynutí spolu se Slovenskem a Dolními Uhrami výjimku, že za evropskou půjčku Ukrajině ručit nebude – ale velkoryse souhlasí, aby všechny ostatní státy Evropské unie za ni ručily… Stejně velkorysé v trapnosti je i řešení slibu, že nová vláda po volbách zruší českou muniční iniciativu: no tak dobrá, dovolí aby pokračovala, ovšem v té podobě, že v Česku se bude sice organizovat, ale Česko do ní nevloží ani korunu, jen bude administrovat peníze jiných států...
A mluvíme-li o sto dnech trapnosti nové vlády, nemůžeme nezdůraznit postavu Tomia Okamury – jeho svěšování ukrajinské vlajky z budovy Poslanecké sněmovny (sám držel žebřík!), jeho vpravdě hrdinský novoroční projev: něco tak hnusného ještě žádný představitel České republiky dosud z huby nevypustil!
Okamura sice není členem vlády, ale vládu řídí – jak plyne z toho, že každé její zasedání komentuje a vysvětluje novinářům právě on; nad vládou totiž v Česku existuje ještě vyšší orgán, jakási nad-vláda jménem koaliční rada, neústavní grémium – které ovšem, jak by plynulo z jeho vystupování, vede ani ne tak premiér jako právě Tomio Okamura!
Babišova vláda nastoupila k moci zostra (Andrej Babiš musel celé ty čtyři roky mimo vládu děsně trpět a nedočkavě stepovat – symbolicky řečeno – před budovou Strakovky) a odvedla za sto dní obrovský kus práce; práce tak, jak si ji její představitelé představují.