Připadá mi, že všechny hry na českém ochotnickém jevišti, včetně schvalování státního rozpočtu, jsou jen banality, srovnáme-li je s děním na Blízkém východě.
Mám pocit, a asi to není jen pocit, že to, co se dnes odehrává mezi USA, Íránem, Libanonem, Izraelem a na březích Perského zálivu, se každého z nás týká víc než to, co se odehrává na obou březích Vltavy stříbropěnné. Už jenom tak zásadní věc, jako je cena nafty a benzínu – od které se pak odvíjejí všechny další ceny v ekonomice: nakolik je může ovlivnit česká vláda, potažmo zákonodárný sbor? Jen jen velmi málo…
Koupil jsem si dnes – po velmi dlouhé době – barevný bulvární týdeník – to je jedno, který – abych se dozvěděl, co se děje v Dubaji. Žádné seriózní médium vám to totiž nepředvede v celé barvitosti & šíři – a abych tak řekl, v celé nahotě. Překvapilo mě, kolik českých takzvaných „celebrit“ je právě v Dubaji. Desítky lidí ze šoubyznysu a internetového byznysu, módy i světa, v němž už ani nejde o to, co děláte či co umíte, ale jen to, že jste známí a že se o vás mluví & píše. Asi tak z půlky jména, která jsem znal, a z půlky jména pro mě neznámá. Bylo mi smutno. Ti všichni se radovali, bavili, podnikali, kupovali byty, rozcházeli se s dosavadními partnery a dávali dohromady s novými partnery & -kami – až padl z nebe oheň. Jako v Sodomě.
A přitom ještě nic nekončí, ani bombardování, ani ničení, ani růst cen – a lidské utrpení.