Americký ministr zahraničí Marco Rubio pronesl v projevu na mnichovské konferenci o bezpečnosti pár banálních, ale v této době vůbec ne samozřejmých frází – a celá Evropa se tetelí blahem: zástupce Ameriky nás tentokrát nepeskoval a netahal za uši, ani nám nenaznačil, že o nás Amerika nestojí, že nebere Evropu jako vážného a blízkého spojence.
„Domovem nás Američanů je západní polokoule, ale vždy budeme děti Evropy…“
Loni touto dobou viceprezident USA JD Vance označil za největší hrozbu „úpadek hodnot v Evropě“. Ne že by neměl pravdu – ale příslušník administrativy prezidenta Trumpa nemá myslím co vytýkat komukoli úpadek hodnot. Zvlášť, když ani Rusku, ani Číně nic podobného nevytýkal.
Letos tedy evropští představitelé sborově, jako sbor venkovských učitelů, opakují, jak jsou rádi a že jejich obavy o transatlantické spojenectví jsou pryč. Ale co když příští rok promluví jménem Ameriky v Mnichově třeba Steve Witkoff a oznámí, že Američanům je bližší Moskva než Brusel? Na co se dá v dnešní americké politice spolehnout a co platí déle než rok?
Další věc, kterou Evropané opakují prakticky unisono, je potřeba zbrojení, včetně jaderného. Jenže vojenské síle USA se Evropa i při intenzivním zbrojení nevyrovná ani za sto let. Budou nás tedy Američané v případě konfliktu bránit?
Člověku se vybavuje prastará anekdota – nevím, zda právem – připisovaná G. B. Shawovi; na otázku, zda si umí představit třetí světovou válku, odpověděl (už někdy v padesátých letech minulého století), že neumí. „Ale mohu vám přesně říct, jak bude vypadat čtvrtá světová válka: to se bude bojovat klacky a kamením.“