Kdyby byl Emmanuel Macron prezidentem USA za druhé světové války – kdyby! – Amerika by sice posílala na východní frontu nějaké zbraně a humanitární pomoc, ale Macron by si přesto telefonoval s Adolfem Hitlerem. Německé projektily by na východě ničily vesnice a města, napadená země by se statečně s vypětím všech sil bránila útokům agresora, ale prezident USA Emmanuel Macron by se omezil na odsouzení této „historické chyby“ a hlavně by měl starost, jak zabránit ponížení Německa,..
Bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger ví, jak válku na Ukrajině vyřešit. „Dejte jim kus území a budete mít mír,“ prohlásil, když to stručně shrnu. Ostatně ono tak to nějak leží na stole; na tutéž myšlenku chtěly přivést Ukrajince i francouzská a italská diplomacie a ukrajinský ministr zahraničí pak vzkázal do Říma, že pokud chtějí dát Sicílii, prosím, ale ať nerozdávají, co jim nepatří – jen právě od Kissingera, znalce středoevropských dějin, jsem tolik hlouposti neočekával…
Duch Svatý se nám stále dává. Dává se nám v pro nás nepřestavitelné míře. Ale my často odmítáme. Co nás k tomuto odmítání vede? Je to matka všech hříchů – pýcha. Já to zvládnu sám. Já chci být nezávislý. Já to dokážu. Já tě nepotřebuji. Já ti to neodpustím...
V jednom fejetonu básník Jan Skácel, který nebyl věřící, ale v dětství chodil do náboženství, píše, jak, turisticky, přišel do kostela spolu se svojí ženou, jež do náboženství nechodila, a jak ho šokovalo, když se žena před trojičním sousoším zeptala, co tam nahoře jako dělá ta slepice... Ano každý ještě ví, že muž na kříži je Ježíš Kristus. I Boha jako vousatého starce většina lidí pozná; ale co tam nahoře dělá ta slepice?
Každý den jezdím do práce kolem lékárny v Králově Poli, která se jmenuje U Trojice. Na štítě je, pečlivě obnovené, staré štukově vyjádření nevyjádřitelného: starý muž, mladý muž a holubice, tedy Duch Svatý. Je to naivní umělecké vyjádření, ale pomáhá mi ve víře; vždycky, když jedu okolo, Otce i Syna i Ducha Svatého pozdravím – a jsem rád, že moje víra je stejně naivní, jako víra toho dávného štukatéra před více než sto lety...
„Ale církev učí o Duchu Svatém už skoro dva tisíce let – a tohle přece nemá zapotřebí,“ říkal mi, velmi pohoršeně, jeden kněz, když se i mezi katolíky začaly projevovat charismatické dary podobné těm, o jakých jsme četli ve Skutcích apoštolů, a mysleli jsme si, že se nás netýkají, když se i u nás katolíků začalo hlaholit v jiných jazycích, když najednou i lidé v našem blízkém okolí měli vidění a slyšeli v srdci úplně jinak Boží hlas…
Pavel a Sila „potom šli přes Frýgii galatským krajem, protože Duch Svatý jim zabránil kázat slovo Boží v (provincii) Asii“, čteme v 16. kapitole Skutků apoštolů. Jak asi vypadalo toto zabránění? Nevíme, nemohl se jim postavit fyzicky do cesty... Oni chtěli dělat něco jiného – a to výhradně pro evangelium, ani trochu pro sebe – ale ne, Duch Svatý je poslal do Frýgie a Galatie…
