Informaci jsme se dozvěděli hned ve středu. Postupně se zpřesňuje a doplňuje. Žijeme v době informací. Ve městě Uvalde ve státě Texas v USA zastřelil osmnáctiletý Salvador Ramos v místní základní škole 19 dětí a dvě učitelky; předtím postřelil svoji babičku, která jej vychovávala; jeho samého pak zastřelil příslušník pohraniční stráže.
Co je to břemeno? Ve velké většině je to něco, co člověka tíží, tlačí k zemi, jeho nesení je spojeno s velkou námahou. Jsou různá břemena. Pán Ježíš ve svých slovech před tím, než podal největší a pro většinu z nás nepochopitelný důkaz skutečné lásky Boha k člověku – smrt na kříži – na nás vložil břemeno lásky. Toto břemeno lásky není člověk schopen nést a unést. Proto Pán slibuje a dává Ducha Svatého, Přímluvce, Utěšitele, Učitele.
„Rusalka chce být člověkem…,“ říká významná česká režisérka (oficiálně před zákonem ještě režisér, i když už se chystá k operaci). Ještě jako muž zdeformoval, jinak to nelze říct, také řadu shakespearovských hrdinek až k nepoznání. Nyní se chystá na Rusalku: „Cizí kněžna řeší, jak snadné by bylo v tomto machistickém světě být mužem, to je spíš politický a společenský pohled.“ A princ? Na konci opery „prohlásí, že je žena, i když ho všichni prohlašují za prince…“. Co by na to řekl Antonín Dvořák? Cosi jadrného?
13. května, na svátek Panny Marie Fatimské, jmenoval Svatý otec olomouckého arcibiskupa a moravského metropolitu Jana Graubnera arcibiskupem pražským. Nezaznamenal jsem jedinou reakci, osobní nebo mediální, která by tvrdila, že to není veliké překvapení. Je to překvapení. A taky veliký prostor pro spekulace. Když dovolíte, nechtěl bych jejich objem ještě zvětšovat. Spíše než spekulacím bych se chtěl maličko věnovat nakouknutí do dějin...
Přijali jsme v hojném počtu ukrajinské válečné uprchlíky – a zůstane naším diadémem, slávou našeho jinak nepříliš altruisticky zaměřeného národa, že velká většina Čechů je ochotna přinést pro své bližní i nějakou oběť. A to v čase, kdy i bez jejich příchodu máme starosti, především s inflací, jaké jsme si nedovedli představit. Že ovšem při tak velkém počtu uprchlíků musejí nastat i problémy, je nabíledni. Ale problémů s nimi je až neskutečně málo...
Milí čtenáři Skleněného kostela! Často mi v hlavě běží text, jaký bych ráda pro toto mé oblíbené internetové médium napsala, ale nějak nezbývá času nebo sil nebo obojího… Poslední dobou se mi v hlavě čím dál častěji honí vzpomínky na mládí. Vracím se do dětských let do své rodné slovácké dědiny Nivnice. Naposledy intenzivně, když do našeho kostelního sboru v Brně-Žebětíně začala chodit naše dcera se svými spolužačkami...
Patřím do generace čerstvých třicátníků. Kolem mě jsou lidé po vysoké škole, někdy studující, mnohdy pracující. Lidé bez závazků, žijící ve sdílených bytech, s nejistou budoucností, s mlhavými sny o životě. Na bydlení nemají, na svatbu není s kým. Ano, většinou jsou tito lidé singles. Nemají pak energii na zdolání svých plánů. Jejich příznakem je, že jsou soustředěni do studentských měst naší republiky...
