Krása zlidšťuje, krása těší. Díval jsem se na architekturu a pak na sluncem zalitý park, nemohl jsem spustit oči z očí nevěsty, stále jaksi (jak to říct?) šťastné i udivené, líbily se mi róby i klobouky dam i uniformy jednotek, dojem vzácnosti a výjimečnosti...
Mezi dvěma zeměmi je plot; nepříliš vysoký ve srovnání s jinými podobnými ploty – ale stačí na to, aby nikdo nemohl přecházet sem a tam. Na jedné straně plotu stojí po zuby ozbrojená armáda konsolidovaného, vcelku mocného státu. A na druhé straně houfy ozbrojené kamením a zápalnými láhvemi. Je to válka?
Rusko začalo kalit vodu, hned, jak – ke svému obrovskému překvapení – zjistilo, že Britové si už nenechají jen tak líbit další vraždění Rusů na britském území. Součástí dezinformační kampaně je obvinění, že jed novičok, který byl nasazen na ruského dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dceru, vyráběly i jiné státy než Rusko...
Ono se to nezdá, ale i takový malý magazín, jakým je Skleněný kostel – ten nejmenší na českém internetu – dá spoustu roboty, především autorské a redakční – ale i jiné. Skleněný kostel má ovšem štěstí na obětavé spolupracovníky, kteří nechávají ve Skleněném kostele obrovské množství práce zcela zadarmo, na IT odborníka, který jej už několikrát postavil na nohy, na korektora, který jazyk Skleněného kostela mění v korektní češtinu a zachránil už vyznění mnoha článků, když neobratná chyba změnila jejich smysl. Skleněný kostel potkal řadu přemýšlejících autorů a třeba i pečlivých překladatelů.
Pokud Vám Skleněný kostel dává nějaké podněty k zamyšlení (třeba i k nesouhlasu?), pokud se domníváte, že jeho existence na českém internetu má svůj význam, podpořte jej prosím, vhoďte pár korun do klobouku, který teď klademe před dveře: číslo účtu 2400201943/2010. Neorganizujeme sbírku, jen prosíme o výpomoc mezi přáteli.
R e d a k c e
Je-li ve stádu ovcí koza a hrozí-li příchod vlka, ovce se shluknou kolem kozy; nevím, jestli je to pravda, kozy nepěstuji, četl jsem to v knize amerického autora E. T. Setona; a ten říká, že ovce ctí v kozách vyšší autoritu. Nevím, jak ovce, u lidí něco podobného platí mimo jakoukoliv pochybnost! V nejistých dobách, jako je ta naše, lidé – instinktivně? – hledají pevný bod a rádi se shlukují kolem diktátorů; někdy mi připadá, že čím je diktátor více agresivní, tím líp – tedy v očích mnoha lidí. I v Kristově církvi. Hledání vhodného, pro nás křesťany přijatelného, spasitele je u nás v křesťanských kruzích mimořádně silné; v české kotlině, ba ani v moravských úvalech se ovšem (a díky Bohu za to!) momentálně nikdo vhodný pro tuto roli najít nedá. Čeští politici, kteří se hlásí ke křesťanství, jsou příliš nevýrazní. Nezbývá tedy, než najít si spasitele mezi vůdci cizích zemí...
Selhalo úplně všechno. Lékaři, management nemocnice, soudci. Taky mlčící politici, kteří se jindy vehementně vyjadřují k resuscitované veverce. Přitom stačilo tak strašně málo. Dovolit rodičům, aby se zachovali tak, jak by se zachoval každý rodič milující své dítě. Odvézt svého syna do italské nemocnice, která by v léčbě pokračovala. Za peníze jiného státu, který šel tak daleko, že Alfiemu poskytl vlastní občanství...
„Ale jo, to víš, že jo,“ řekl jsem, „každej Rus přijde do nebe už jen proto, že je Rus, a Putin bude v nebi hned druhej po Pánu Ježíši. Ještě před Duchem Svatým!“ „Mluvím vážně,“ řekl kolega. „V Rusku se lidé obracejí, vracejí se k víře svých otců, a u nás to všecko upadá.“ „Tak to je dobře, že se Rusové obracejí. Až k nám příště přijedou, bude jistě lepší, když v těch tancích budou sedět zbožní křesťané, než aby tam seděli ateisti,“ řekl jsem jízlivě.
