Je jedním ze základních rysů soudobé mediální scény, a to zdaleka nejen české, že právě ta nepodstatnější sdělení zaznívají často jen tak jakoby mimochodem – a nikdo je necituje a nikdo na ně v diskusích nenavazuje. Jako podprůměrný brouzdač internetem nejsem už s to najít slova bývalého diplomata Vladimíra Votápka, která zazněla nedávno při jednom z jeho vystoupení; nevím přesně, ve který den a ve kterém pořadu to bylo...
Místopředsedkyně Hnutí Pro život ČR Zdeňka Rybová v rozhovorech pro Katolický týdeník v nedávné době mluvila o tom, že nejčastěji podstupují potrat matky po nečekaném početí třetího dítěte. Nikdo, koho znám, nelituje, že třetí dítě má. S kamarádkami se shodneme, že nejmladší dítě vneslo do našich rodin novou radost. U modelu dvě děti brzy za sebou a pak po nějaké době třetí je to navíc sebevědomý pocit, že teď už víte, jak na to. Jste zkušená matka a zkušený otec (i okolí vám to říká: vždyť vy máte tři děti!), už vás jen tak něco nerozhází...
Část postní doby a Velikonoce jsem strávil v Dubaji, která je součástí Spojených arabských emirátů. Ve dvoumilionové metropoli jsou dva katolické kostely (jeden u centra, druhý na periferii) vzdálené od sebe přes třicet kilometrů. Kostely jsou bez věží a bez zvonů, zato mají u nás neobvyklou kapacitu asi dva tisíce lidí. Takže jsou potřební pořadatelé, kteří usměrňují příchozí do ještě volných míst či organizují postup u svatého přijímání... Protože víkendovými dny v arabském světě jsou pátek a sobota, jsou nedělní bohoslužby v u nás nevídaných třech dnech, a to od pátku do neděle. Doporučeným postním dnem je místo pátku středa.
Česká politická krajina získala po prezidentských volbách s vítězstvím Miloše Zemana nové rysy. Zimní hlasování potvrdilo zřetelným způsobem kurz, kterým republika zamířila na základě výsledků předcházejících voleb do Poslanecké sněmovny. Ve druhém kole prezidentské volby se ukázalo, že nová politická orientace je výsledkem vědomého a záměrného rozhodnutí voličů pro obraz budoucnosti a pro kulturně politické obsahy, které Miloš Zeman představuje...
Bílá sobota, říká se, je nazvaná podle bílých rouch, která měli katechumeni, již v tento den sestupovali do křestního pramene; i dnes se při křtu dává šátek z bílé látky a říká se: „přijmi roucho bílé...“ Bílá sobota, den bez liturgie: až večer se bude slavit Vzkříšení – ale to bude už předvečer, vigilie, liturgie zítřejší neděle. Bílá sobota, den Pánova spočinutí za stále ještě neodvaleným kamenem v hrobě, den mezi Jeho Smrtí a Vzkříšením.
„Neměl žádné kamarády,“ vysvětlovala moje nevěřící kolegyně svému malému synkovi Kristovo ukřižování, když spolu zabloudili do kostela – a chlapcem tam otřáslo, když viděl kříž v životní velikosti. Jsme Kristovi kamarádi? Trpíme s ním? Římští vojáci v prvním století a kreslíři časopisu Charlie Hebdo ve dvacátém století se Pánu Ježíši visícímu na Kříži drsně posmívali. Ale ti se smáli každému utrpení, dokud nazačali sami trpět...
Hebrejské jméno Barabáš znamená „syn otce“. To platí ovšem i o Ježíšovi. Z toho vznikla hypotéza, že Ježíš a Barabáš byla jedna osoba, Pilát soudil jenom jednoho, ale křesťanská sekta z něho udělala dva; bohužel o tom platí zhruba totéž, co poznamenal evangelista k obvinění, že učedníci ukradli Ježíše z hrobu: „Ten výklad je rozšířen až do dneška.“ Ztotožnění „syna otce“ opakuje třeba Karol Sidon v knize Evangelium podle Josefa Flavia...
