1. den – 30. 5.

„Přijď, o Duchu Přesvatý, rač paprsek bohatý…“ a tak dále.
Na rozdíl od Pána Ježíše – kterého máme, kterého přijímáme v oltářní svátosti – Ducha Svatého voláme.
Voláme ho, aby přišel. Není u nás ani v nás, musíme ho volat.
„Přijď Duchu Svatý – “
Kam má Duch Svatý vlastně přijít? Kam ho voláme?
K nám…
K nám domů.
Jenže on nemůže dál, protože stojíme ve dveřích: nevyhazujeme ho, ne, to určitě ne, ale nečekali jsme, že vezme naše pozvání tak doslova a bude chtít přijít dovnitř, do našeho bytu. Nečekali jsme ho a stydíme se, že nemáme doma uklizeno.
Před takovou návštěvou! To musí být nějak uklizeno!
A tak s ním mluvíme jen ve dveřích.

2. den – 31. 5.

Ale je to vůbec on?
Ten, kterého jsme volali?
Podle čeho jej poznáme?
„Tys Utěšitel právem zván, zdroj živý, láskyplný dech, tys posvěcení myslí všech. Ty sedmi darů studnice, prst Otcovy jsi pravice, tys Bohem přislíbený host, ty dáváš ústům výmluvnost…“
Co cítíme, když stojí před našimi dveřmi?

3. den – 1. 6.

Ale nakonec se víc stydíme nepustit ho dál, než pustit. Do toho našeho nepořádku. Snad bude mít pochopení. Snad se bude snažit taky nevidět. Určitě nebude jak nepříjemná teta, která, sotva ji pozvu dál, hned mi začne vytýkat nedostatky v mé domácnosti…
Sedíme proti sobě a na stole voní káva.
Každá návštěva si klade nárok na náš čas, musíme se s ní bavit. Jenže o čem?
Jaká máme společná témata s Duchem Svatým? Snažím se vzpomenout si, o čem jsme se bavili s panem farářem, když byl u mě předloni na návštěvě...
Ale třeba začne konverzaci host. To by bylo lepší...
Snažím se soustředit, abych slyšel, co říká, abych nepřeslechl jeho jemný hlas a mlčím.
Mlčím.

4. den – 2. 6.

I On mlčí. Dívá se na mě, je se mnou – v hlubokém klidu.
Nic mi neříká, nic mi nerecituje.
Jenom je se mnou.
Tak intenzivně, jak by nebyl v žádné recitované ani vyzpívávané modlitbě.
On, Duch Svatý, Bůh, jedna z osob Boha.
Uvědomuji si: dřív než aktivita, musí přijít kontemplace.
Že dřív než slovo, musí přijít ticho.
Modlitba.
Společné mlčení.

5. den – 3. 6.

Dřív než aktivita, musí přijít kontemplace, dřív než slovo, musí přijít ticho, společné mlčení – to se snadno řekne.
Jenže mlčení s Duchem Svatým je namáhavé, není to pasivita.

6. den – 4. 6.

Také učedníci, kteří šli do Emauz (Lukáš, 24. kapitola), pozvali Pána dál, „zůstaň s námi“, jako já jsem v této novéně pozval Ducha Svatého – „vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi.“
Jenže nezůstal. Nezůstal s nimi na celý večer ani na nocleh. Poté, co ho poznali – při lámání chleba – „jim zmizel“.
Ještě nepřišla jejich hodina, ještě museli prožít něco na této zemi, ještě se museli hodně naučit na to, aby mohli zůstal stále s ním.
Také já se musím ještě – mnoho, mnoho, mnoho naučit, aby Duch Svatý mohl zůstat stále se mnou.
Tak také Pán Ježíš učedníkům – jeden z nich se jmenoval Kleofáš – „zmizel“, neztratil se jim, neopustil je, ale šel s nimi dál, jenom jim „zmizel“.
Ale vedl a učil je dál až do smrti.

7. den – 5. 6.

Poušť. Ne poušť poustevníků a mystiků – místo pro modlitbu a soustředění, kam je dovedl Bůh, nýbrž poušť slabého člověka. Místo, kde Bůh jako by nebyl; místo samoty, opuštěnosti, bezradnosti.
Místo, které si člověk způsobil sám svým sobectvím & hříchem.
Nedbalostí. Zapomínáním. Anebo pocitem, že už má vyhráno.
Místo, či přesněji chvíle, kdy člověk je sám, kdy obtíže najednou přesahují jeho síly, únava udusila vytrvalost, nad rozumem triumfuje bezradnost... Kdy nepřítel přede mnou vystavuje mé neúspěchy a hříchy jeden vedle druhého jak lovci mrtvé zajíce a bažanty po lovu...
A přece je to chvíle, která má smysl, zkouška, chvíle víry, kdy člověk musí znova začít volat: „Přijď, Duchu Svatý!“, „Přijď, Pane Ježíši!“, nechce-li se úplně ztratit, nezvolí-li rezignaci.
Chvíle jménem „zase“, chvíle jménem „znova“.
Zase.
Znova.
Stále znova.

8. den – 6. 6.

Pán Ježíš se stal člověkem, krásným, urostlým mužem, na jehož prsa si položil hlavu svatý Jan (srov. Jan 13, 25; 21, 20). I když třeba někdo nepřijímá Turínské plátno, naší představivosti pomáhá celá historie umění.
Boha Otce si představujeme jako starého muže – třeba toho z Michelangelovy fresky; i když samozřejmě víme, že je to jen metafora, a na rozdíl od obrazů Pána Ježíše, které popisují realitu...
Ale Duch Svatý? Zde nám pomáhá jen jeho „tělesná podoba holubice“ (Luk 3, 22). (Anebo podoba „jazyků jako z ohně“ a „hukotu, jako když se přižene silný vítr“ – srov. Sk 2, 2–3).
Jak si mu máme položit hlavu na prsa?

9. den – 7. 6.

Toužím položit svou hlavu na prsa Ducha Svatého, jako Jan na prsa Pána Ježíše, ale Duch je silný vítr, který „vane, kam chce“ (srov. Jan 3, 28), prolétá večeřadlem, Duch, to jsou jazyky z ohně (srov. Sk 2, 2–3).
Takže někdo říká, že Duch Svatý je bez tváře, to jistě není! Jako není „bez tváře“ Bůh Otec – i když se stal člověkem jen ve fantaziích výtvarných umělců. Myslím, že klidně si i Ducha Svatého můžeme obdobně představovat jako člověka.
Nemáme však Ducha Svatého zarmucovat (srov. Ef 5, 30) svou vědomě zvolenou hluchotou, neposlušností a zbabělostí, svým špatným životem.
„Bůh je velice štědrý a nikomu svou milost neodmítá – dává více, než o co my ho prosíme. Věrnost v plnění vnuknutí Ducha Svatého – to je ta nejkratší cesta,“ říká ve svém Deníčku (čl. 291) apoštolka Božího milosrdenství svatá Faustyna Kowalská. Stačí „jen drobet té dobré vůle“ a Ježíš – a stejně tak Duch Svatý – „pospíchá té duši na pomoc“ a „nic ho nemůže zadržet, ani chyby, ani pády – dočista nic.“
Tak on sám přilétá.
Jeho jemná a jako sametová křídla, jeho paže – mne obejmou.