Aktuálně

Robert Fremr ani jiný soudce nebyl s pistolí u hlavy nucen, aby rozhodoval podle nespravedlivých zákonů: vždycky mohl odejít a pracovat třeba jako podnikový právník; to by ovšem nebyla žádná zářivá kariéra. Ne – člověk, který takto očividně dal v nějaké fázi svého profesionálního života přednost kariéře před spravedlností, nemá na Ústavním soudu co dělat...

Kácet náhrobky padlých je jistě ohavnost, házet kanalizační dekl z Nuselského mostu nebo klást těžké překážky na koleje je nepochybně zločin. Žádný soudce nemusí mít výčitky svědomí, odsoudí-li lidi obžalované z takovéhoto jednání; něco jiného ovšem je, odsoudí-li v souvislosti s těmito činy člověka, který je nespáchal. Jak to v roce 1988 učinil Robert Fremr...

Když jdeme ráno do práce, může nás potěšit, že to není jediná cesta, jak přijít k nějaké té koruně. Já vím, milé děti, že takových pohádek, jako je ta dnešní, je mnoho, ale každá potěší – jako důkaz, jakých jsme národ šikovných lidí...

Když vidím záběry slovenských medvědů u popelnic a čtu o strachu obyvatel z těchto šelem, je to pro mě symbol toho, že pokrok a vývoj není nic lineárního, směřujícího jen s malými zákruty a zdrženími přímo vpřed, k jasnému a nespornému cíli, kterým je ráj na zemi...

Když se modlíme, většinou Pánu Bohu radíme, co má dělat. Starý kazatelský vtípek mluví o tom, že Bůh nás občas vychovává tím, že nám dá to, o co naléhavě prosíme. Chvíli počká, abychom si to „užili“, a potom to zas dá do pořádku...

Konečně u nás na Nouzově polevila vedra a já mohl přerušit vynucenou siestu. Sbalil jsem ruksak a vyrazil na přibližně šestikilometrovou procházku, která vedla na severozápad k šanovskému lesu, potom západně do lesa pšovického. Odtud na sever kolem chmelnic k prameni u bývalého přílepského mlýna a zpátky na východ, opět mezi chmelnicemi k domovu.