„Co mi tyká?“ zlobil se v jednom zábavném pořadu, už před lety, moderátor Marek Eben na svůj nový PC. „Co mi tyká? Pájeli jsme spolu čipy na Tchaj-wanu?“

Ale snad to nebyla nezdvořilost, snad to byl jen vliv angličtiny – angličtina to, jak známo, neřeší. Tam se gramatické číslo množné neužívá pro jednotlivce prostě nikdy, zato je otázka, zda se někomu říká „Joe!“, nebo „Sir!“. V ruštině je zas oslovení křestním jménem a jménem po otci, například „Ivan Iványč!“, docela zdvořilé a spojuje se často s vykáním.

U nás a v řadě dalších jazyků se velice řeší, jestli tykat, anebo vykat.

Německá média, která (kromě toho nejdůležitějšího) přinesou lidu o vládních politicích všechno, zveřejnila, s kolika členy své vlády si kancléřka Angela Merkelová navzájem tyká: nic moc, jen s pěti; a šéf koaličních sociálních demokratů Frank-Walter Steinmeier mezi nimi není. Ten je, mimochodem, dvojnásob komunikativnější: tyká si s deseti ministry a ministryněmi, včetně některých z CDU; největším konzervativcem v německé vládě je ministr financí Wolfgang Schäuble: netyká si s nikým. Pravou explozi tykání naopak zažívá německý byznys. Šéf obchodního řetězce Kaufland-Lidl Klaus Gehring (pro mnoho lidí u nás je šokujícím překvapením, když zjistí, že Lidl, firma jaksi spíš pro chudé, je stejný podnik, jako nóbl Kaufland!). Všem zaměstnancům obou obchodních značek šéf nabídl, aby mu tykali (pokud ho vůbec někdy za celý život aspoň jednou uvidí); v Německu má Kaufland-Lidl 375 000 zaměstnanců. Zda se tykání vztahuje i na Česko, není zatím známo. Ale Lidl-Kaufland rozhodně není jediný, podobně se chovají i další podniky, ovšem v případě Lidlu je to zvláště pikantní: tentýž manažer vyrazil před časem z firmy zaměstnance, kteří se pokusili založit v podniku závodní radu...

Prostě: tykání z moci úřední je vždycky podezřelé. Já si ještě pamatuji konec takzvaného stranického tykání mezi komunisty. Pravda je, že v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století už si i komunisti mezi sebou dost často vykali, ovšem také začal tu a tam někdo, vzhledem k mé práci redaktora, tykat i mně a musel jsem ho upozornit, že nejsem komunista. 

Josef Škvorecký v románu Mirákl, který se odehrává v padesátých letech, píše: „Když jsme osaměli, přešli jsme ze stranického tykání k důvěrnějšímu vykání.“ A pozoruhodnou pasáž o tykání má ve svém románu Nezvěstný (také napsaném v exilu) jiný velký český autor, Egon Hostovský, když jeho hrdina Erik Brunner připomíná komunistickému funkcionáři Matějkovi, že kromě nejbližších tykáme i zcela cizím lidem, pokud jimi opovrhujeme a pohrdáme...