1.

Možná nám to všechno ani tak nevadí, protože „časy se mění a my se měníme v nich“.

2.

Poměrně nová věc například je, že se požaduje absolvování teologie jako předpoklad, aby se člověk (výslovně žena nebo muž) stal „nemocničním duchovním“, jinak taky „nemocničním kaplanem“, který poskytuje spirituální péči nemocným, jejich blízkým i personálu. A že přitom nehledí na vyznání či světový názor těchto „duchovních“.  A nikomu to nevadí.

Může si někdo myslet, že tito lidé budou hlásat Krista? To už asi málokdo. A ani o to nejde…! Prostě se očekává, že když někdo nebude aktivně vyžadovat slovo o Kristu, tak ho „kaplan“ nechá v jeho omylech, a to i v nebezpečí smrti.

3.

Jsme na tom tak, že část nás nevidí, a tedy si nedělá starost. A část se přizpůsobí, je „splavná“… Slovo „charakter“ ve smyslu pozitivní a žádoucí lidské vlastnosti jsem za posledních deset let určitě neslyšela.  Zato slovo „tolerantní“ mnohokrát… A s nařčením, že jsem netolerantní, jsem se setkala, když jsem se přihlásila ke zdravé nauce, tak jak je například v novém Katechismu katolické církve.

4.

Jak jste na tom, si můžete ověřit na slově homofob. Rozumíte mu? Když jsem je už před půldruhým rokem slyšela v kázání, byla jsem snad jediná v kostele, která jsem věděla, co že je to za hřích – mezi hříchy to totiž při kázání zaznělo…

Máte chuť na druhý díl „testu“, jak jste na tom? Tak homofob je (nebo bude, on se ten termín ujímá relativně pomalu) člověk, jenž nesouhlasí s homosexualitou. Ale uvědomujete si, že „fobie“ je označení patologického stavu a že nás čeká pronásledování nebo „léčba“, jestliže si dovolíme jen přiznat, že nesouhlasíme s homosexualitou? Alespoň pokud tedy se naplní programy, které už před dvěma lety bylo možné vyhledat na cizojazyčném internetu.

5.

Byla jsem letos na „mši národů“ v Lurdech, což je jinak skvělé poutní místo. Obrovská účast. Ale… Ke čtení evangelia nastoupili laici v něčem, co vypadalo zcela jako kněžské ornáty, jen svislé pruhy byly v barvách červené, modré, žluté a zelené. Jak stáli vedle sebe, vytvořili duhu… Při proměňování stály mezi hlavním celebrantem a ostatními kněžími odrostlé děti a zvedaly ruce. Proměňování bylo doprovázeno hudbou, takže vůbec nebyla slyšet konsekrační slova koncelebrujících kněží, kteří stáli na jedné straně pod stupni, dál od oltáře i od mikrofonů. Konsekrační slova prý pronášeli latinsky, jak jsem se dozvěděla, když jsem se zeptala. A hlavní celebrant je pronášel německy, což zase neslyšeli koncelebranti. Mezi proměňováním a přijímáním (!) se konalo vystoupení vyšňořených tanečnic tmavé pleti. Některé z těchto tanečnic jsem předtím viděla na cestě venku: mnohé měly na čele tečku, jakou si dělají zasvěcení hinduisté. Nic z toho nikomu nevadilo, nikdo nepoznával, že z toho všeho „fouká“ zednářsky…

Jak nám má vadit vůbec cokoliv?

6.

A poslední kamínek do mozaiky. Ptala jsem se jedné věřící učitelky, jestli na devítiletce u nich se učí sexuální výchova. Tak prý neučí; jen něco v rámci občanské výchovy, a děti mají rády, když to učí ona: povídají si o sexu, to ano, a ona jim řekne, jak to sama prožívala, a pak si povídají děti. Prostě si povídají.

7.

Vadí mi sice, že Evropská unie podporuje potraty, homosexualitu včetně adoptování dětí homosexuálními páry, že je nařízena sexuální výchova na školách, že vyznávat křesťanství tak, jak se vyznávalo od dob apoštolů, je už samo o sobě „netolerantní“, a tedy to jediné co nelze tolerovat… Ale daleko nejvíc mne mrzí, co se děje uvnitř katolické církve. Že křesťané téměř jeden druhého přesvědčují, že „křesťanství není lepší než jiná vyznání“ – že je tedy bez hodnoty; že hlásat se nesluší, že hájit pravdu znamená ztratit uvnitř církve tvář, protože  přece křesťan nemá nikdy s nikým žádný konflikt.

Jako by církev jako organizmus v Evropě ztratila imunitní systém.

Jen snad občas nějaká ta autoimunitní reakce...