Ani česká společnost z mého pohledu v sobě nemá ideologicky ukotvenou protikřesťanskou orientaci (až na některé extrémní případy). Je spíše jen tragicky zmatená a pomýlená. Jinými slovy, výpady vůči křesťanům jsou u nás ve většině případů projevem hlouposti a nevzdělanosti (ovšem chytře živené některými zájmovými skupinami) než zlé vůle.

Mezi zmíněné extrémní případy a zájmové skupiny bohužel musím počítat i tuzemskou politickou reprezentaci. U ní lze vysledovat postoj antikřesťanský, ale především antispolečenský (například důslednou podporou hazardu). V parafrázi slavného von Clausewitzova výroku o diplomacii a válce lze říci, že politika je dnes podnikání jinými způsoby. Z důvěry ve správu a řízení demokratického společenství se stal vztah plný oboustranné nenávisti (a skutečně nejde jen o nenávist ke křesťanům). Pohrdáte svými politiky? V pořádku, oni vámi také pohrdají, jak lze usuzovat z jejich rozhodování. Přitom mezi nimi napříč všemi stranami (pochopitelně až na KSČM) najdeme dlouhou řadu křesťanů. Kam se podělo základní přikázání lásky?

Více než jako občan a křesťan se cítím ohrožen jako rodič (což s prvními dvěma kategoriemi úzce souvisí). Rodina dnes u nás podle mého přesvědčení patří mezi skutečně diskriminované menšiny, a to na mnoha úrovních, ať už ekonomicky, společensky, morálně... Jako by se ono okřídlené „Rodina je základ státu“ změnilo na „Rodina – nepřítel státu“. Co si myslet o společnosti, v níž se rodiče dětí nevezmou jen proto, aby dostali vyšší sociální dávky?

Na druhou stranu nemůžu tvrdit, že jako křesťané na současném stavu nemáme žádný podíl. Třeba neděláme dost pro to, aby nás zbytek společnosti viděl jinak než na základě fungujících stereotypů. Zní to jako trapné klišé, ale řadu velkých kauz v posledních letech např. katolická církev (má domovská) mediálně nezvládla. Ve společnosti je očividný hlad po duchovních hodnotách - proč jim ty naše nedokážeme „prodat“? Proč velká současná morální a společenská témata, s nimiž křesťané pracují (práce a mzda, nezřízený konzum, touha „ubavit se k smrti“ atd.) vyznívají v podání mediálně viditelných křesťanů jako prázdné floskule a falešné moralizování? Tady je podle mého jeden ze zakopaných psů.

Když mezi nevěřícími zmíním, že jsem katolík, jsou většinou zaskočeni. Jak je to prý možné, vždyť jsem přece podle nich úplně normální. Trochu se děsím, s jakými křesťany se asi museli seznámit, jaký strašný zážitek utvářel jejich pohled na křesťanství. A ještě více mne znervózňuje, jak velkou moc nad námi mají média se svými jednoduchými a silnými příběhy.

Křesťanství a EU? Evropská unie je krásný projekt, který se realizuje děsivým způsobem, posledních několik let je řízen podivnou ideologií, které opravdu nerozumím. Přičinliví tuzemští manipulátoři pak zmatená poselství z Bruselu ještě více zatemňují ve vlastní prospěch. Dokud Evropská unie veřejně nepřizná, že jedním z jejích pilířů skutečně JE křesťanství, bude si jen lhát do kapsy. A na lži nelze stavět fungující společenství, obávám se, ani ekonomicky, ani mezilidsky.

Součástí jedné modlitby po svatém přijímání, kterou jsem se učil jako začínající ministrant, byla věta: „Zachovej a v dobrém upevňuj vlast i národ náš.“ Ve skautu jsem zase sliboval „na svou čest, jak dovedu nejlépe sloužit vlasti věrně v každé době“. Čím dál více si ale uvědomuji, že vlastně nevím, za co jsem se modlil, co jsem sliboval. Jak definovat vlast a národ? (Jazykově určitě ne, z vlastní pedagogické praxe vím, že správně používat mateřský jazyk neumí více než polovina studentů.) Sloužit vlasti znamená sloužit komu? Politické reprezentaci nebo ideji? A jaká ta idea je? Jaké jsou ty naše společné zájmy, které nám dávají znak výlučnosti mezi ostatními obyvateli Evropy a sjednocují nás do jednoho celku? A proč bych vlastně nemohl žít někde jinde, v čem je tak posvátná vazba na rodnou hroudu?

Je mi líto, neumím nabídnout odpovědi, doufám, že jen prozatím. Anketní otázka mi asociovala proud mých vlastních nevyřešených otázek, které přede mnou čas od času vyvstávají.



Autor, 30 let, ženatý, jedno dítě, žije v malém městě v Olomoucké arcidiecézi a vyučuje na vysoké škole v Brně.