Takže metafora o nádobách. Jsou různé nádoby v lidském životě, které musejí být naplněny – a které to jsou, to jsem si, prosím, definoval trochu jinak než onen americký autor. Jsou to práce (= služba, zaměstnání), vztah k blízkým lidem (partnerovi, dětem), vztah k Bohu.

Ve všech třech musí být voda, jinak člověk chřadne.

Ale k tomu, aby lidská bytost netrpěla pocitem prázdnoty, marnosti či rezignace, musí aspoň jedna z těch tří nádob být plná ne jen tak, co to stačí – ale musí kypět, přetékat, musí být doplňována s vášní! Ovšem, pozor, s vášní tak, aby zas nevysychaly ani ty dvě ostatní!

Vášeň (pracovní termín pro tento výklad) přichází v mládí a u mystiků sama (i u lidí chorobně ctižádostivých či ziskuchtivých, ale to je zlo...) – zato u nás, běžných človíčků v takzvaném produktivním věku, už vášeň NEHOŘÍ SAMA, ale musí se živit. Musí se na oheň pilně přikládat – ale to jde, protože je to přirozené.

Jde o vážnou věc. Nesmí se to podceňovat, jinak nás pocity prázdnoty, marnosti anebo rezignace (někdy sublimované do agresivity) zaženou do izolace. Rozežerou jak kostižer.

Já jsem byl například docela šťastný loni. Měl jsem dvojitý pracovní úvazek, učil jsem osm hodin každý den, až jsem večer skoro nevěděl, jak se jmenuji, a hodinu dvě jsem jen koukal, než jsem začal zase normálně reagovat... Ale byl jsem přesvědčen o smyslu své práce a cítil jsem v kolenou plnou tíži života. Měl jsem možnost rozdávat všechny své síly... Proto je také nezaměstnanost tak veliké zlo.

Člověk je od Pána Boha postaven tak, že potřebuje nějaké silné, emocionální nebo pracovní nasazení, musí někde překračovat své meze; jinak není šťastný. Jinak otupí u televize, u hracího automatu či láhve...

Vášeň může dát koníček, nějaké sběratelství, fandění, pěstování bonsají, cokoliv – ale právě od toho moudří učitelé duchovního života odrazují: koníček, který není formou služby bližním, i když třeba vytváří nějaké společenství lidí, je (v podstatě) samoúčelným naplňováním této prázdnoty života, je to náhražka, je to vášeň, která není to v souladu s Božím řádem, s povoláním člověka – a proto i když vede k pozemskému štěstí (to ano), oddaluje od člověka spásu, a je to tedy věc potencionálně velmi nebezpečná.

Je dobré dobře pracovat (ne pro kariéru, ale pro bližní!!!), netrpí-li tím rodina. Je dobré mít rodinu (netrpí-li způsobem našeho rodinného života náš duchovní život). Ale Pán Ježíš nám říká, že nejlepší je, když si vyvolíme samo náboženství, sám vztah k Němu, jen Jeho. Jak čteme v Lukášově evangeliu (10, 41–42) o pracovité Martě a její sestře Marii, která „jen“ naslouchala Pánu – obě ctí církev jako světice, ale svaté Martě Pán řekl: „Děláš si starosti a znepokojuješ se o mnoho věcí. Marie si totiž vybrala nejlepší úděl, a ten jí zůstane.“