Údiv Františka Schildbergera se jmenuje tato rubrika... Chtěl bych se dnes podivit, s jakou lehkostí mluvíme o krizi, když mluvíme v naší současné, bohaté, vyspělé evropské společnosti o hospodářském poklesu nebo o pouhém zpomalení růstu. Štve mě až do maxima, když levicoví politikové hovoří – a zaznívalo to, snad z bezradnosti, znova a znova při jejich nedávné parlamentní obstrukci – jaká bída čeká naše „nízkopříjmové“ skupiny...

Dnes už si u nás vůbec neumíme skutečnou bídu představit. „Je to veliká plocha, obehnaná dřevěnou ohradou, která byla druhdy opravdu určena za hřbitov. Leč pro mrtvé se zdálo městu ono místo nakonec přece jen jaksi málo důstojné. A tak je pronajalo živým. Rozumí se, chudým živým. Projdeš-li vchodem ohrady, seběhnou se kolem tebe houfy ukoptěných, rozedraných, bosých a vychrtlých dětí. Houfy harantů s velikými nafouklými bříšky, trvale podvyživených tvorů jako nějací kaferští černouškové v nějakém jihoafrickém kraalu. A bez váhání tě zasypou plotňáckou hatlaninou šťavnatých nadávek, ne-li dokonce dobře mířenou salvou kamení,“ píše pražský autor Géza Včelička (román Kavárna na hlavní třídě) v jedné ze svých reportáží z Brna, v nichž srovnává tuto část tehdejší moravské metropole se čtvrtí nevěstinců v Tunisu. Už jsem je kdysi četl, ale teď jsem se k nimi vrátil. Včelička pokrčuje: „To byla tedy jedna z těch brněnských plotňáckých kolonií. Krchov. Skutečný hřbitov lidí a lidských nadějí, kde páni nechávali celkem klidně zdechávat tak zvanou luzu. Byl to koncentrák, obehnaný poloshnilou kolozubou ohradou. Hřbitov živých mrtvol. Povšechně tu bylo asi padesát hrobek, chci říci obydlí. Padesát dřevěných domků, sarkofágů, sklípků, obydlí pro lidské stíny, ploužící se hlady.“ Jsme v roce 1934. Nouzových kolonií byla tehdy v Brně celá spousta; Géza Velička vypočítává jejich „divně romantická“ jména: „...Hedvábná ulice, Mezírka neboli Šmolka, Rattenburg čili Krysí hrad, Džungle neboli Písečňák, kolonie Na Rybníčku čili Planýrka, Šanghaj, Krchov, Kostivárna, a Červený kopec a Žlutý kopec...“ Jaroslav Seifert, který žil v Brně nějakou dobu jako redaktor asi o desetiletí dřív (a napsal zde jádro své první básnické sbírky Město v slzách), píše, že z pražského Žižkova, svého rodiště, byl zvyklý na všelijakou bídu, ale to, co viděl v Brně, jej zaskočilo; Seifert nezachází ovšem do tolika podrobností jako reportér Včelička. Ten popisuje třeba „domácnost“ mladého nezaměstnaného Tondy, jenž vzal do svého domečku asi šedesátiletou vysloužilou nevěstku, „která měla ušetřeno několik stovek“ a se kterou se oženil: „A tak nyní bydlí v místnosti veliké asi pětkrát čtyři metry patnáct lidí. Nejen novomanželé, ale i Tondovi sourozenci a rodiče. Nu s lůžky, s peřinami a se spaním je to zde celkem velmi jednoduché. Většina lidí leží na zemi, poněvadž postelí je tady až příliš málo. A tím i peřin. V zimě tu spí lidé oblečeni. Jejich chatrný oděv je zároveň i ložním prádlem. Patnáct a někdy se známými a toho času nebydlícími i více lidí spí v jedné jediné místnosti dílem ve třech postelích, dílem na podlaze. Těla mají pokousána legiony hmyzu.“ To už jsme ovšem v jiném slumu, a ne někde na okraji, nýbrž ve Šmolce čili ve Šmálce, historiky někdy označované za první dělnickou kolonii v tehdejším Rakousku, zhruba v místech dnešního hotelu Continental (pokud Brno znáte), na samém okraji historického centra (jak Včelička píše „líbezného“). A jsme stále v roce 1934. Práci některým zdejším lidem dala až válka. Ale nejde zde o Brno. Na Ostravsku bylo podobně a třeba v severních Čechách leckdy ještě hůř.