Sedím na brněnské tiskové konferenci politické strany. Na stranické tiskovky chodím nepravidelně, především proto, bych měl, jak praví stará fráze, prst na tepu doby. Jen málokdy napíšu něco přímo z údajů zjevených na konferenci, Skleněný kostel není zpravodajský server. Strana vládní, velmi celostátní, témata tiskovky regionální. Obec Vacenovice chce pojmenovat ulice: zatím se ptá občanů, jaká navrhují jména. No to je přece jasné, říkám si v duchu: třída Osvobození, varianta Rudé armády; druhá hlavní Leninova; náves: Gottwaldovo náměstí... Okřikuji se v duchu: ty se snad těch reminiscencí na bolševika nikdy nezbavíš. Už bys na to měl zapomenout, alespoň trochu. Ale když mi to lidé pořád připomínají, slyším kdekoho nýt, jak bylo tehdy krásně: uvádějí tehdejší ceny, a zapomínají na platy. Tuhle mě v bufetu rušili při snídani tři starci nahluchle nahlas přemýšlející, kdo je největší darebák; posléze vypracovali seznam: Klaus, Kožený, Kočárník a Ježek – protože „bez těch čtyř by nebyla privatizace“. Rozumí tomu někdo?

„Dobré brněnské poledne,“ zahájí své vystoupení na jiné tiskové konferenci místní politik, významu ovšem zdaleka ne jen regionálního. Jsem brněnský patriot, ale s výrazem „brněnské poledne“ mám problém: co tím myslel? Není to nějaká satira? Jaká? Nemůžu na to přijít. Zatím slyším, že politik chce být lídrem na kandidátce své strany do krajských voleb; o té se bude rozhodovat v pátek. Politik nabízí své mládí, ambice a elán. Čekám, zdali bude mít ještě nějaké jiné programové body, a zatím mi dochází, co myslel výrazem brněnské poledne: jsem já to ale pablb! Tisková konference začíná v 11, a to se, jak každý ví, zvoní v Brně na Petrově poledne. Ten mě dostal!

Klečím v malé neveřejné kapli, kterou vůně kadidla vyplňuje, jak se mi zdá, stoprocentně. Až ani není pro nikoho místo: jsme tu jen čtyři. Modlíme se latinsky. Netrvá to příliš dlouho. Pluviál kněze zlatě září a já se skláním před Nejsvětějším. „Pane Ježíši,“ říkám mu, „nezapomeň prosím na tuto moji prosbu, kterou ti pořád opakuji, vyslyš mě prosím, prosím, prosím...“

Je docela zima, ale dá se to snést. „...choďme do ulic. Nosme korouhve. Využívejme prostor svobody, dokud ho máme. Využívejme plakátovací plochy, když můžeme, propagujeme víru i takto. Nenechávejme veřejný prostor zlému...“ napsal jsem včera ve Skleněném kostele. Jako bych nebyl sám, kdo podobně uvažuje. Ulice před budovou Fakulty sociálních studií je plná stojanů s výborně vymyšlenými a drsně pravdivě realizovanými plakáty proti potratům; srovnává se tu genocida v Kambodži a potratová genocida u nás, připomíná holocaust i doktor Kevorkian... „Nechcete podepsat petici?“ říká mi slečna. Ano, samozřejmě, že ano.