Strana Věci veřejné představuje skutečné neštěstí českého politického života; velká koalice by byla jistě velmi špatné řešení – ale vládní účast subjektu, jako jsou Věci veřejné, je, žel Bohu, cosi ještě horšího. Ve chvíli, kdy se dostaly na veřejnost doklady o ryze „podnikatelské“ motivaci a korupčnických metodách politiky zakladatele „véček“ Víta Bárty, měla být strana z vlády vyhnána – a to i za cenu ustavení velké koalice. A nebylo přitom myslím ani tolik nutno ohlížet se na názory Václava Klause, který koalici k pokračování spolupráce s bezectným Vítem Bártou dotlačil. Ale už tehdy, kdy dal Vít Bárta premiéru Petru Nečasovi své čestné slovo, že agentura ABL nesledovala politiky v Praze 11 – a pak se ukázalo, že lhal, tedy že čestné slovo Víta Bárty nemá žádnou cenu a že tudíž Vít Bárta prokazatelně není čestný člověk – neměl se myslím Petr Nečas spokojit s pouhou omluvou z Bártovy strany, ale přerušit s ním spolupráci – a to, opakuji, i za cenu konce vládní koalice.
Nedodržování daného slova se už stalo základní pracovní metodou Věcí veřejných, pokud jde o vztahy v koalici.
Projevilo se to i nyní v nové kontroverzi týkající se církevních restitucí. Věci veřejné doufají, že přece jen seberou někde komunistům a socialistům pár procent hlasů a jejich účinkování ve vrcholové politice tak nakonec přece nebude epizodou na jedno volební období. Po populární stravenkách se tak nyní do jejich hledáčku dostal boj proti nepopulárním církvím (co na tom, že Kateřina Klasnová, místopředsedkyně Věcí veřejných a manželka jejich majitele, se honosí titulem doktorky teologie z jedné z nekatolických teologických fakult – v Boha ta dáma nevěří, respektive, jinak řečeno, takový bůh, ve kterého věří, neexistuje a nikdy neexistoval). Co na tom, že současná podoba církevních restitucí byla vyjednána se zástupci všech církví, velkých i malých -jejichž potřeby a možnosti jsou zvláště v té věci velmi odlišné – co na tom, že dohodnutou formu a míru církevních restitucí již Věci veřejné jednou podepsaly a schválily: pro Víta Bártu a jeho tým prostě dané slovo nic neznamená.
Věci veřejné si nyní začaly dělat starosti, odkud vláda na finanční část církevních restitucí vezme peníze – a vzápětí navrhly řešení, o kterém samozřejmě vědí, že je nepřijatelné: sloučení několika ministerstev a vládních úřadů. Další populistický krok. Co na tom, že současný počet ministerstev už jednou Věci veřejné schválily při podpisu koaliční dohody. Jejich slovo pro ně nic neznamená.
Na to, jak malou cenu má v očích samotných Věcí veřejných to, co říkají, v této souvislosti vtipným způsobem upozornil šéf Starostů a nezávislých Petr Gazdík: o peníze totiž nebude žádná nouze, neboť v době, kdy by měly podle dosavadní dohody začít výplaty církvím, už bude v činnosti nový systém zadávání veřejných zakázek, se kterým přišel véčkařský ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský a který má podle Jankovského slov přinést každý rok 60 miliard korun...
Přitom starosti o to, odkud stát vezme na restituce, projevily Věci veřejné již v listopadu loňského roku – a pak to (jak se ukazuje, jen na chvíli) nějak utichlo. Místopředsedkyně KDU-ČSL Klára Liptáková tehdy vzkázala místopředsedkyni Věcí veřejných Karolíně Peake, že „znárodněný a dosud zadržovaný majetek církví ročně státu generuje příjem kolem 3,1 miliardy korun. Podle uzavřené dohody bude ale stát ročně přispívat po přechodné období 17 let, aby mohl být zajištěn nejnutnější chod církví, protože i vracení má probíhat postupně. Tyto příspěvky ale budou nižší než výše zmíněný přínos pro stát.“
Ovšem fakta, reálná čísla, nesporné skutečnosti – to je asi tak to poslední, o co se politikové jako Vít Bárta či Karolína Peake zajímají; nejedná-li se ovšem o čísla přírůstků na jejich vlastních účtech.