1.

Před časem jsem se setkal na zájezdě s jedním pánem, seděl vedle mne v autobuse. Když u mě viděl breviář, začal povídání o Bohu. Hovořil o Něm s velikým nadšením a s ještě větším nadšením líčil život ve svém farním společenství. V neděli je u nich v kostele několik mší svatých, které jsou všechny hojně navštěvovány, farníci udržují velmi přátelské vztahy, on sám organizuje „farní kafe“ a tak dále. Vše zalité sluncem a Boží milostí.

Idyla skončila v okamžiku, kdy přišla řeč na zpověď – a on se mi svěřil, že u zpovědi už asi dva a půl roku nebyl. Malinko zděšeně jsem se ho zeptal, zda si je vědom, že chodí svatokrádežně ke svatému přijímání. Jeho reakce byla, že k němu nechodí...

2.

Na dovolené s manželkou jsem se setkal u stolu při večeři s jiným pánem. První dny jsme vždy jen prohodili několik zdvořilostních frází, ale poslední den, v pátek, tomu bylo jinak. Svobodným výběrem ze tří jídel jsem den před tím zvolil jedinou bezmasou nabídku, kterou byl kuskus se zeleninou. Když přišla servírka, nebylo jednoduché tuto volbu ustát. Všichni se ládovali kotletou a ona nějak nebyla schopna pochopit, že já ji nechci. Nakonec ochotně došla pro bezmasou krmi, ale nedalo jí to – a začala zkoumat, proč jím tak zdravě. Po několika otázkách na vegetariánství či dělenou stravu jsem diskusi ukončil s tím, že katolíci zkrátka v pátek maso nejedí.

Soused u stolu zpozorněl a zeptal se, zda jsem „nějak“ náboženský založený. Dále pokračoval, že jako malý ministroval, ale musel dávat za políbení kříže jednou za měsíc čtvrťák a přitom „neměli doma co žrát“. Ujistil mě, že byl vychován ve víře, ale že pochopil, že církev je jen politická strana, která vybírá prachy. Navíc prý nechápe, proč jsme si vymysleli Nový zákon, když po léta platil ten Starý a v tom Novém jsou blbosti, jako že Ježíš vstal z mrtvých...

Malinko jsem mu oponoval, uvedl věci na pravou míru a vysvětlil mu, co pro mě Bůh v životě znamená. Podíval se na mě s otcovskou péčí (mohlo mu být kolem 60 let) a zeptal se, zda tomu, tedy těm blbostem, opravdu věřím. Rozešli jsme se v dobrém s tím, že oba jednou poznáme, jak to doopravdy je.

3.

Z obou těchto příběhů je mi smutno. V žádném z nich totiž nejde o lidi vně církve, ale o naše bratry v Kristu...

Povzbuzením a vysvětlením pro mě je Poselství papeže Benedikta XVI. k postní době 2012. Jako motto si zvolil 24. verš z 10. kapitoly Listu Židům: „Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům.“

Mimo jiné zde Svatý otec připomíná jeden aspekt křesťanského života, který, podle jeho poznání, upadl v zapomnění: bratrské napomenutí směřující k věčné spáse.

Je na nás, zda se necháme inspirovat, anebo budeme z falešné úcty ke svobodě druhého nechávat své bratry a sestry v Kristu zabředat do hříchu až k úplné ztrátě víry a kontaktu s naším Pánem Ježíšem Kristem.

Samozřejmě že k pomoci je nutná láska a ve svátostech a modlitbě získané dary Ducha Svatého. Ale to vše je nám Bůh ale připraven darovat, pokud o to budeme stát...