Když jsme ani ne před půl rokem seděli při křesťanské odborářské konferenci u stolu v dobrém salcburském hotelu s ukrajinskými odboráři a oni říkali: „současná ukrajinská vláda, to nejsou politici, ale kriminální zločinci,“ uvědomil jsem si, že my Češi už jsme asi součástí Západu: nikdo z přítomných Ukrajincům nevěřil, všichni si mysleli, že přehánějí, někdo snad, že se dělají zajímaví, i když se všichni chápavě usmívali – a i já jsem se přistihl při pocitu, že jsem považoval slova ukrajinských hostů za neodpovídající a za přehnaná. Vůbec přehnaná nejsou.

„Je trápená a týraná, říkám to s plnou odpovědností,“ potvrdila česká europoslankyně a lékařka, bývalá ředitelka pražské Nemocnice pod Petřínem Zuzana Roithová, když se vrátila z návštěvy ve vězení, kde si odpykává trest po kontroverzním procesu bývalá ukrajinská premiérka Julija Tymošenková. Nechci v tuto chvíli psát o ní, o její politice – ale jen o tom, jak se dnes, v zemi, se kterou máme mnoho nejrůznějších kontaktů, a v zemi, která se za předchozích vládních garnitur ucházela i o členství v NATO a v Evropské unii, zachází s někým, kdo prostě prohrál volby.

Když byl na návštěvě České republiky ukrajinský prezident Leonid Kučma (prezidentem byl v letech 1994– 2005), řekl, že si připadá, jako by k nám přijel coby zástupce „prvobytně pospolné společnosti“ – tedy jako delegát z pravěku. Ostatně i Kučma je důvodně podezřelý, že nechal zavraždit nepohodlného novináře (a nic se nevyšetřilo) a v posledních volbách podpořil právě současného prezidenta Viktora Janukovyče, který stojí za vězněním Tymošenkové.

To, o čem Zuzana Roithová po návratu z Ukrajiny hovoří, je děsivé. Ne, řeknete si, to snad ne, je možné, že by se něco takového dělo dnes, v roce 2012 – v Evropě!? Pokud se zprávy o násilí jeví jako zcela neuvěřitelné, hraje to do karet mučitelům. Odsouzené političce je podle svědectví Zuzany Roithové ve vězení soustavně odpírán spánek; Julija Tymošenková má zúžený páteřní kanál, měla by mít přísný klidový režim, ale místo toho jí byly odebrány berle a je denně podrobována tříhodinovým výslechům; pár minut poté, co obdržela lék údajně proti nachlazení, upadla na dvě hodiny do bezvědomí, a ačkoli její cela je 24 hodin denně monitorována kamerami, nikdo jí nepřišel na pomoc – pomoci se dovolala až její spoluvězenkyně, když kopala a bušila do dveří cely... Na jejím těle se objevují a opět mizí podkožní hematomy (modřiny), takže dcera Julije Tymošenkové se domnívá, že její matka má být – postupně – otrávena. To je rovněž cosi, co se u stolu v dobré středoevropské restauraci zdá naprosto neuvěřitelné – ale otráven byl v roce 2004 i Viktor Juščenko (prezident Ukrajiny v letech 2005–2010), otravu přežil jen zázrakem, jed byl identifikován až v laboratořích na Západě – a potrestán za pokud o pokus o vraždu prezidentského kandidáta nebyl nikdo... Nic se nevyšetřilo. „Možnost otravy je potřeba brát velmi vážně,“ říká Zuzana Roithová. Právě v těchto dnech jsou česká média plná zpráv o nebezpečnosti zdí v některých školách, kde se kvůli tomu ruší výuka... V cele Julije Tymošenkové ve věznici v Charkově byla nedávno – zcela bez zjevného důvodu – rekonstruována stěna; česká eroposlankyně žádá, aby moč a vlasy Julije Tymošenkové mohly být vyšetřeny v laboratořích na Západě. I když jí asi nebude vyhověno – je možné, že už sama tato žádost zachrání lidský život... Diktatury nejsou, pochopitelně, rády na pranýři, a vrah v rukavičkách vraždí jen tehdy, když věří ve svou beztrestnost...

S Ukrajinou nás spojuje mnoho. A jsme morálně povinni se o mučení v této zemi zajímat. I když nám to všechno připadá neuvěřitelně vzdálené a vůbec neuvěřitelné.