V pátek 2. března 2012 po poledni, v závěru akademického Týdne neklidu, uspořádal ministr školství tiskovou konferenci, zveřejněnou i v přímém přenosu na televizním okruhu ČT24. K celostátním masovým protestům studentů a učitelů vysokých škol se na ní sice vyjádřil, ale s problematikou byl hotov za pět minut; pak už hovořil o jiných problémech a o svých jiných zásluhách (vrátit se k Týdnu neklidu ovšem musel na závěr tiskové konference v odpovědích na dotazy novinářů). A co vlastně řekl? K protestům přistoupil kvalifikovaně: jako vězeňský psycholog – a ukázal, že něco přece jen umí: totiž ví, jak nenásilnými prostředky potlačovat vězeňskou vzpouru. Cíl: odvést pozornost jinam a zatím (snad po chvilce prodlení) provést to, co provést chci. Cesta: vyhnout se konfrontaci, nepřilít oleje do ohně a nezvýšit tak nespokojenost, vyhnout se jakémukoli vyjádření k podstatě věci...
K základnímu požadavku protestujících studentů a učitelů, stáhnout z legislativního procesu věcný návrh zákona, který je pro ně nepřijatelný, ministr na své tiskové konferenci neřekl ani slovo – žádné ano, žádné ne: nic, ani slovo. Stejně tak ke dvěma dalším předmětům kritiky, k chystanému zásadnímu omezení pravomocí akademických senátů a k chystanému snížení zastoupení studentů v senátech.
Vězeňský psycholog ví, že je třeba vyhnout se konfrontaci a poskytnout vstřícné a chápající gesto; to v podání ministra školství, mládeže a tělovýchovy znělo: „V demokracii má každý právo vyjádřit svůj názor, a to i protestem...“ Jak jinak; to nám přece nemusí říkat ministr – a už vůbec ne jako odpověď na KONKRÉTNÍ POŽADAVKY.
Co chybí na vyjádřeních k věci, „ad rem“, to se nahrazuje osobními útoky na protestující, „ad personam“. Nevyjádřit se k jejich požadavkům a současně je obvinit, že nejsou informovaní: „Chozením po ulici a happeningy člověk informace nezíská.“ S tím se ovšem těžko polemizuje, je to pravda, že. Současně, aniž by to řekl na plnou hubu, ministr studenty a pedagogy obvinil, že nejsou odpovědní, zatímco on ztělesňuje odpovědnost.
A proto na jeho straně musí stát celá veřejnost: „Všichni víme, co je třeba dělat, je to třeba činit.“
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Josef Dobeš je temná a tajemná postava. Zdá se, že mu nezlomí vaz vůbec nic: ani (v nejlepším případě...) prodlení v čerpání evropských peněz, ani jeho zběsilá personální politika, ani zjištění, že jeho vlastní závěrečná práce na vysoké škole měla tak nízkou kvalitu, že vůbec neměla být obhájena, a ani pro ministra školství tak trapný a bizarní podvod, jako že za svoji mladou podřízenou napsal její školní práci (a v průvodním dopise se přiznal, že psal opilý, „takže ten, kdo bude hodnotit, bude muset být také opilý“...). A když se provalily politickopodnikatelské záměry, s nimiž šel do voleb Vít Bárta, majitel bezpečnostní agentury ABL a politické strany Věci veřejné, došlo v koalici k dohodě, že ministerské posty musejí opustit všichni lidé přímo spojení s ABL. Všichni – až na Josefa Dobeše, kterého se zastal a za jeho setrvání ve vládě se zasadil Karel Schwarzenberg z TOP 09.