Volby na Slovensku

Proč prý ve Skleněném kostele nepíšu o výsledcích voleb na Slovensku, volal mi kamarád, to že je přece průšvih – jako ty volby... Já bych Roberta Fica, populistického předsedy strany Smer – sociálna demokracia, vítěze slovenských voleb, který představuje jakousi soft verzi někdejšího Vladimíra Mečiara, nevolil, ale volili ho mnozí moji slovenští přátelé, aktivní věřící a velmi zbožní lidé. Mnoho Slováků odpustilo sociálním demokratům jejich prohřešky (rozhodně nebyli čistí jak lilium) – ale jen málo městských pravicových voličů odpustilo křesťanským demokratům jejich zkorumpovanost (která byla určitě větší než u soc. dem)...

Vývoj na Slovensku se snažím sledovat, ale nenamlouvám si, že mu dokonale rozumím. Ostatně, jak se zdá, nerozumí mu nikdo; průzkumníci předpovídali mimořádně nízkou volební účast – a byla mimořádně vysoká; průzkumníci předpovídali vítězství Roberta Fica – a on doopravdy vyhrál: kdo se má v takovém zmatku vyznat, když něco vyjde, a něco ne? A co vyjde, vyjde „až moc“: ani sám Robert Fico, jak se zdá, nepředpokládal, že bude mít možnost sestavit jednobarevnou vládu – něco takového je totiž při volbách konaných v poměrném systému velmi, velmi výjimečná situace. A vždy, dodejme jedním dechem, svědčící o hluboké krizi systému. Bez koaličního partnera vládne v Maďarsku Viktor Orbán (který má se svou stranou dokonce ústavní většinu) – ale krize důvěry v politiku, která tomu předcházela, byla tak silná, že takovou ani na Slovensku ani u nás nikdo nezažil. Ve fungující demokracii není vláda jedné strany žádný strašák a nemůže způsobit nic z toho, co napáchá by napáchala vláda jedné strany, kdyby se vládlo diktátorským způsobem. Stačilo by, aby se za čtyři roky po roce 1948 konaly skutečně svobodné volby – a o nějakém nastolení totality v Československu by nemohla být ani řeč.

Korupční kauza Věcí veřejných

Těžko se mi hovoří o soudním procesu Škárka a Kočí versus Bárta, o procesu, který je sice teprve na začátku, ale už je plný právě pro „véčkaře“ tak typické bizarní ostudy i smutné legrace. Procesu, který je jasný i temný a logický i absurdní zaráz...

O tom, že majitel strany Věci veřejné Vít Bárta je gauner mimořádných rozměrů, není pro nikoho, kdo sledoval v posledních dvou letech veřejné dění, řekl bych, ani těch nejmenších pochyb.

Ale to, jak rychle se právě tento gauner na rozdíl od jiných gaunerů ocitl před soudem, je podivné... Podle jednoho průzkumu asi 70 procent Čechů nevěří, že obálky se statisícovými sumami, které Bárta podstrkával poslancům, byly předem s nimi dohodnutou půjčkou; šílené na tomto čísle je, že tedy asi 30 procent údajně skeptických Čechů je schopno věřit, že mimořádně tvrdý, úspěšný byznysmen půjčoval takové peníze, aniž by vyžadoval potvrzení o převzetí... Žijeme v zemi, kde se nikdo nezodpovídá z korupce v souvislosti s výstavbou dálnic, ačkoli jak jinak než korupcí si lze vysvětlit to, že dálnice se u nás stavěly podstatně dráž něž v Německu, s jeho mnohem vyšší úrovní mezd a cen... Žijeme v zemi, kde se před soudem neřešila nahrávka, svědčící o tom že ministr žádal na svých podřízených, aby mu opatřili nelegální peníze na jeho politickou kariéru, žijeme v zemi, kde... – a tak by se dalo pokračovat bezmála do nekonečna. Ovšem Bártova kauza se před soudem řeší. Chápu tedy slova prezidenta republiky, že tento proces škodí české společnosti: jako ten kůň, co se ho lakomý sedlák snažil odnaučit žrát: naše společnost už málem uvěřila, že korupce před soud nepatří – a teď to proces Škárka a Kočí versus Bárta, tak trapně kazí. V přímém přenosu, jak si, ne docela přesně stěžuje pan prezident...

Bude válka?

„Já se bojím,“ říkal mému kamarádovi jeho chorvatský kamarád (a můj kamarád mi to s obavami sděloval), „já se bojím.“ Chorvatský přítel říkal, že on válku zažil a ještě na ni nezapomněl, i když teď žije v Praze, a to, jaká je teď atmosféra v české společnosti, to je podle něj jednoznačně atmosféra před válkou...

Atmosféra ve společnosti je sice dusivá, to ano, říkám, ale to, co se dálo v někdejší Jugoslávii, byla z pohledu staré Jugoslávie vlastně občanská válka, ne válka se zahraničním nepřítelem, teprve dnes jsou to různé samostatné státy, zčásti s velmi odlišným osudem – ale s kým bychom válčili my? S Rakouskem nebo s Polskem??? Proti Německu (s využitím muzejní expozice v Dobrošově?) anebo by na nás vtrhla po zuby ozbrojená Armáda Slovenské republiky a všichni branné povinnosti podléhajíc slovenští studenti v Česku by si utíkali do Malacek pro zbraně??? Ne, ne, to je samozřejmě absurdní, válka nebude.

Co by mohlo být, to jsou krvavé nepokoje, horší než v Řecku – ale ani to nám Evropská unie nedovolí, budeme se dál dusit nespokojeností a pocity křivdy – a vybuchne až celý poklop Evropské unie nad kontinentem... Kdy? Tak to samozřejmě nevím. Ale možná, že brzy.