Spisovatelka Lenka Procházková, historik Mojmír Grygar a režisér Václav Dvořák napsali dopis Svatému otci Benediktovi XVI., ve kterém uvádějí, že 80 procent Čechů nesouhlasí s restitucí církevního majetku. Že prý jsme národ kališníků, který stojí za reformou Jana Husa, který bojoval proti církevní vrchnosti, že jsme se nenechali zlomit násilnou rekatolizací, a pokud si snad Vatikán myslí, že navrácením majetku, notabene z rozpočtu zbídačené země, jakou je Česká republika, přilezou lidé do kostelů po kolenou, tak se hluboce mýlí.

Ponechám stranou historickou „kvalifikovanost“ podobných blábolů. Spíše mě zajímá stav duše těchto lidí. Jaké zraněnosti a bolesti musí prožívat, když vyvinou aktivitu k takovéto činnosti. Výsledkem mého zamyšlení musí být soucit, smutek a lítost. A co nám v takové situaci zbývá? Jediné. Opravdu hluboká modlitba, předložení těchto lidí Bohu, vždyť i oni jsou jeho dětmi. A jejich nenávist směřuje především proti Bohu. Prosme za ně. Ale bez předsudků, naštvanosti, nenávisti. S lítostí a bolestí v srdci.

Vnímejme to jako příležitost k pokání, jako prosby za očištění církve od všeho zla, jako prosby za očištění nás samotných. Tyto lidi můžeme povzbudit k opravdovému hledání pravdy, a tudíž Boha jen svojí vlastní svatostí. Jen skrze člověka čistého a milujícího může Bůh dát někomu tak zraněnému, jako těmto pisatelům, pocítit krásu víry, krásu života v pravdě a ve světle.

Děkujme Bohu za to, že tímto způsobem dopouští, abychom se v postní době ještě více zamysleli nad svou hříšností, nedokonalostí a nutností odevzdat se v plnosti do náruče Boží.