Obec Kněžmost, kde bydlí můj přítel a křestní kmotřenec se svou rodinou, vůbec nepůsobí jako venkov: ulice výstavných vilek, jako nějaká lepší pražská nebo brněnská čtvrť. Však je to v podstatě předměstí velkého a bohatého města Mladé Boleslavi. Do noci září obě tělocvičny, v provozu v tuhle roční dobu ještě není bazén. Z kostela se oloupal už i poslední čtvereční metr omítky, někdo by si mohl myslet, že tam nikdy žádná omítka nebyla.

Ale hlavně, že nezatíká: něco přes sto tisíc dala obec na opravu střechy kostela. Dozvídám se, že když kněz radním navrhoval, aby do kostelní báně vložili nějaké vzkazy a pozdravy potomkům, nechápali proč: nikdy neslyšeli, že se něco takového dělá – a tak v báni není vůbec nic. V obecním zpravodaji se prý psalo, že teď, když církev dostane v restitucích ty miliardy, tak snad konečně opraví i kostel.

Vzduch je ještě docela studený. Jedeme přes Boseň do Mnichova Hradiště. Z vršku hledí zámek, je vidět i z fary. Jdeme přes dvůr podívat se na ovečky, které kněz pěstuje. Kněz je mladý, klidný a sympatický; bez stopy frustrace nebo pocitu marnosti, jak se mi zdá – což jsou rysy, které často vidím u kněží v málo zbožných regionech...

Je jaro, jsou jehňata: jedno třítýdenní a tři třídenní: černé, s černýma očima a bílou lysinkou. Koukají, poskakují. Dívám se na ně jako na zázrak. „Už za tři hodiny se staví na nohy a běhají,“ informuje mě kněz, „to se musí člověk divit, jak to Pán Bůh všechno tvoří...“ Jsou to první jehňata, a to je prý někdy problém s mlékem. „Veterinář je hned vedle, píchne jim nějakou injekci, říká: Zavolejte kdykoli, ve dne i v noci, pane faráři!“ Kněz má očividně radost, že je o zvířata postaráno. Ovce poslouchají, co se o nich říká, a velice silně bečí. Jako městský člověk nejsem na jejich hlas zvyklý, skoro se lekám.
 

„Snažím především udržet fary,“ říká mi pak kněz. (Někdy čte i Skleněný kostel, ale nijak mě nechválí: to se mi líbí, nemám rád „šmajchlování“.) „I kdyby nás někdy přibylo,“ říká, „tak spíš se lidé sejdou v nějaké místnosti na faře než ve vymrzlém velkém kostele.“ Bavíme se i o penězích, ale není v tom hořkost. Kromě Mnichova Hradiště má otec Pavel ještě sedm dalších farností po okolí – a ve všech osmi za rok dohromady vybere na kolektách asi sto tisíc korun; přičemž jenom pojistka stojí za rok třicet tisíc. (Kněz se domnívá, že pojišťovna, která na pojištění litoměřické diecéze doplácí, přesto nemá v záměru od smlouvy ustoupit; bere to jako propagaci – a snad i jako dobrý skutek...) Proč bychom se měli bát budoucnosti? Kříž je klíč naší víry. Ale ne strach z kříže.

Mše svatá se slouží na faře, v kapli, která určitě původně nebyla stavěna jako kaple. Omšelý velký barokní kostel se schlíple dívá z protějšího břehu ulice. Je běžný všední den v malém městě, ale na mši svaté se sešlo deset lidí: nepřipadá mi to málo. Není varhaník, ale zpívá se. Krásná promluva, modlíme se ještě desátek a další modlitby po mši a pak se ještě zpovídá. „Kde se přestane zpovídat, tam farnost umírá,“ říká mi otec Pavel – a já s ním souhlasím.