Zlostná batolata a vzdorovití předškoláci
Může to znít nabubřele, ale vážně mi připadá, že jsou chvíle, kdy řídit poradu (i neukázněných) dospěláků je brnkačka oproti běžnému dopoledni s malými dětmi. Do určitého věku dětí míváte skutečné dilema, jestli tři až pět minut, kdy můžete s čistým svědomím pustit děti z dohledu, využijete k návštěvě toalety, nebo k tomu, abyste si v klidu vypili čaj. Asi mám docela temperamentní děti a sláva!, začaly si spolu, už opravdu spolu, hrát. (Míchá se nám do toho ovšem vztek a vzdor.) Ale jiné zase více brečí nebo se chtějí častěji nosit. Zkrátka nestěžuju si. Nestěžují si ani Kateřina, Petra a Marie. A jsou to zdatné ženy: aktivní řidičky, které své děti vozí za vzděláním i zábavou, protože všechny tři bydlí v menší obci vedle velkého města. Starají se o dům, zahradu, pravidelně vaří a obstarávají mnoho větších i drobnějších domácích prací. Tady jsou mé další otázky a jejich odpovědi.

Vnímáš u svých dětí nějaký mezník, konkrétní věk, od kdy už je to s nimi jednodušší, od kdy je pro tebe snazší působit jako rodič? „Velká změna nastala naštěstí loni na konci prázdnin, jinak už jsem vážně uvažovala o poradě s odborníkem, protože jsem si nevěděla rady (vlastně oba jsme si nevěděli rady) s Emmou. Teď je to občas taky těžké, ale její čtvrté narozeniny byly zřejmě mezníkem. David je v pohodě, s tím se dá domluvit a působit na něj se dá asi od narození.“ (Kateřina)
„Jo, určitě kolem toho třetího roku už je dítě relativně rozumné a dá se s ním domluvit. A pak po šestém roce vnímám snahu vyjít s rodičem, zavděčit se, pracovat na sobě. Ale možná, že to je individuální a platí to jenom u konkrétního dítěte, u dalších už to může být jinak.“ (Marie)
„Pro mne to byl u obou dětí rok a půl. Děti už v tomhle věku poměrně jistě chodí a já nejsem fyzicky tolik utahaná z jejich neustálého poponášení sem a tam. Hlavně už taky mnohem lépe rozumí (a já jim) a pomalu si začínají uvědomovat důsledky svého jednání, tak už se na ně dá více výchovně působit a používat více různých výchovných prostředků.“ (Petra)
Od zimy roku 2009, kdy vyšel předchozí článek o mateřství žen mezi třicítkou a čtyřicítkou, se některé okolnosti změnily. Mimo jiné se Petra stala podruhé maminkou. Co se u ní změnilo s narozením druhého dítěte? „Změnilo se toho hodně. Před narozením syna jsem občas i chvilku pracovala, s dcerkou už se dalo všechno možné podnikat. Nové miminko bylo vlastně jakýmsi ‘návratem zpět’, zase jsme nemohli spoustu věcí dělat. Ale je to v každém případě obrovské obohacení naší rodiny. Na dcerce vidím, jak je pro ni vztah se sourozencem důležitý a jak si ho užívá. Bráška ji má taky moc rád.“ Ptám se ještě Marie, která jako jediná z nás má tři ratolesti (holčičky ve věku 7, 5 a 3 roky): Jsi jako matka tří dětí více vyčerpaná než jako matka dvou dětí? „Nevím, jednak si to už moc nepamatuju, jak to bylo se dvěma dětmi (nejdřív jsem nezvládala jedno dítě, pak dvě a teď tři), jednak když byla Terka v Bářině věku, už jsem měla malou Báru, takže se to ani moc nedá srovnávat. Ale připadá mi, že to až tak výrazný rozdíl nebude. Teď je spíš výhoda, že Bára už je celkem velká a není to takový zápřah. Horší bude, až budou všechny ve škole.“