Byla to prý největší demonstrace v naší zemi od roku 1989; asi ano, nebyl to sice až milion lidí na Letenské pláni jako tehdy, ale Václavské náměstí zaplněné asi z 80 procent (jak bych odhadl ze záběrů z ptačí perspektivy v televizi) hostilo jistě desetitisíce demonstrantů.

Imponující je především seznam spolupořádajících organizací. K odborářům s jejich jasně stranickou, sociálně demokratickou profilací se kromě logických spojenců, jako je stará iniciativa Ne základnám či nové sdružení ProAlt, stojící ještě nalevo od KSČM, nyní přidali i spojenci zcela nečekaní, spolek vysokoškolských studentů, organizace tělesně postižených, svaz pacientů, či Herecká asociace... Je třeba říct, že je to vývoj logický a ani v nejmenším překvapivý: reformy, které probíhají, jsou bolestivé; pokud se někomu snižuje životní úroveň, nemůže nebýt nespokojen – a argumentace tím, že alternativu k nynějším bolestivým reformám představují ještě bolestnější potíže později, jakkoli je pravdivá, se míjí účinkem, kde si představitelé a organizátoři reforem rozdělují nespravedlivě vysoké odměny už teď...

Demonstraci podpořil i vlastní průvod členů a sympatizantů ČSSD, který na Václavské náměstí dorazil od Lidového domu – ale představitelé strany nestáli na pódiu. Opozice, ať již sociálnědemokratická, komunistická nebo mimosněmovní, může v takové situaci jen trpělivě čekat (ovšem příliš trpělivá v tom čekání, popravdě řečeno, není) – a sčítat zisky.

Byla to prý největší demonstrace v naší zemi od pádu komunismu a paralely s rokem 1989 se ozývaly relativně často. Ale srovnání není na místě. Zatímco demonstrace roku 1989 působily očistným a osvobozujícím dojmem, tentokrát měl člověk dojem agresivity, nenávisti a špíny. V roce 1989 se skutečně zorganizovala generální stávka, o které také byla řeč minulou sobotu, ale nikdo tehdy nechtěl, jako odborářský boss Dufek, „paralyzovat tuto zemi“ – takový slovník jsme tehdy neměli; nikdo z těch, kdo v listopadu 1989 vystupovali na náměstích, neříkal, že „toto je shromáždění naštvaných“ – ačkoli naštvaní jsme samozřejmě byli; když tehdy někdo v tlačenici omdlel a musela pro něj přijet sanitka, neozvalo se z pódia, jako tomu bylo tuto sobotu: „Podívejte se, páni ministři, co jste způsobili!“

Člověka při tom nemohou nenapadnout slova T. G. Masaryka, že rozčilení není program. Při jedné z demonstrací roku 1989 zazněla i společná modlitba Otče náš – dovede si někdo představit modlitbu k Bohu v atmosféře, která panovala při demonstraci v sobotu na Václavském náměstí?