‘dětské’


Vedení ke křesťanství

Kateřina, Marie a Petra jsou věřící, hlásí se ke katolické církvi a takto vedou i své děti. Těm starším z nich už jsou minimálně čtyři roky – na co z duchovní a náboženské oblasti už reagují, na co se ptají? Kateřina říká: „Ptají se a reagují, když je to situačně aktuální, tedy když se třeba doma modlíme nebo když jsme na bohoslužbě.“ Mariina Terezka (5) se především ptá, proč musí chodit do kostela, a každou neděli trucuje, že tentokrát rozhodně nepůjde. Marie pokračuje: „Jinak řešíme Ježíška o Vánocích, nadešel čas, kdy bychom nejstarší dceři měli říct, jak to je, ale moc se nám do toho nechce. Lucie (7) měla období, kdy se pořád ptala na smrt, bylo to dost únavné. Neustále u toho brečela, slibovala, že bude poslouchat a pořádně jíst, hlavně aby nemusela umřít. Bylo mi jí hrozně líto. Teď už to odeznělo, Terka to období neměla vůbec (zatím).“

Petra začíná vyprávět: „Dorotku (4) teď oslovuje modlitba vlastními slovy, tak to je opravdu moc hezké. Koukám, jak se v kostele čím dál tím více zapojuje do bohoslužby, třeba i zpěvem ordinária nebo různými odpověďmi. Často se taky ptá na anděly. Ale já hodně přemýšlím nad tím, jaký to všechno má dopad na její život jako takový. Teď jsme si třeba docela dost povídali o postní době. Poslouchá to, ptá se a já zatím čekám, jestli přijde sama s tím, že by si mohla třeba něco odepřít.“

A ještě jedna otázka a série odpovědí. Navštěvují vaše děti náboženství, čtete společně (dětskou) Bibli? Kateřina: „Emma (4,5) chodí už druhý rok na katechezi, David (2,5) začne od září, jednou za čtrnáct dní absolvují bohoslužbu slova odděleně od nás dospělých, obsah ‘dětské’ bohoslužby slova by měl korespondovat s homilií dospělých, což někdy lze, někdy moc ne, ale to je celkem jedno, vždycky to mají tak, aby si z toho děti něco vzaly.“  Kateřina vysvětluje zaběhnutou praxi jejich společenství podrobněji: „Někomu by se to mohlo zdát brzo, ale opravdu není – i tříleté dítě si může hodně odnést (a opravdu si odnese) z toho, když si například vyloví svého Mojžíše z potoka (Emma ho dodnes má). Samosebou to není tak, že by na katechezi probírali klasicky katechismus – a za to jsem hodně vděčná. A moc vděčná jsem lidem, kteří jednotlivé katechetické skupiny vedou, za nápady, dělají to opravdu velmi pěkně. Navíc katecheze probíhají v rámci nedělního setkání, takže my, co nikoho nevedeme, odevzdáme děti a máme dvacet minut na to, abychom si v klidu popovídali s rodiči, kteří taky nikoho nevedou a ocitli se na chvíli bez dětí.“
Marie: „Chodíme na Ovčinec, vede ho ve školce paní učitelka, která je už v důchodu, je to takové náboženství pro předškolní děti. Mne to tam nebaví, dost trpím, ale holky tam chodí rády. Připadá mi to důležité taky proto, že se tam potkáváme s jinými křesťanskými rodinami, takže jsou holky s nimi v kontaktu, víra jim přijde přirozená. Nejstarší dcera chodí na náboženství ve škole. Nemám přehled, co tam dělají. Myslím ale, že tam chodí ráda.“ Petra: „Na náboženství chodíme, ale naše účast je spíš hodně nepravidelná. Dětskou Bibli čteme hlavně okolo větších svátků – na Vánoce a Velikonoce.“

(ukončení seriálu ve čtvrtek)