Státní dluhopisy zemí pokládaných za stabilní, Německa, Nizozemska, ale teď už i Francie, nakupují dnes investoři se ztrátou: kalkuluje se a to, že eurozóna se v době do splatnosti dluhopisů rozpadne a měny silných států pak vyletí bez zátěže těch slabých a krachujících někam do výše. I americké banky prý se, zaznělo již, připravují na rozpad eurozóny. Ale myslím, že vůbec není jisté, zda tento kalkul vyjde – nemá-li ovšem někdo protizákonně k dispozici tajné informace o nějakých tajných rozhodnutích... Politická vůle společnou měnu udržet je viditelně stále velice silná.

I hamburský profesor Petr Robejšek, častý host Českého rozhlasu i České televize, společnou evropskou měnu odpískal: prý jde už jen o to, jak brzy evropští politikové dokáží přikročit k nezbytným tvrdým krokům – a tak aspoň nějaký ostrůvek společné měny zachránit. „Řecko ven!“ – to prý mělo zaznít už v roce 2010. Měnové unie, řekl Petr Robejšek, a bylo jich prý v historii už sedm, stejně všechny zkrachovaly...

Jak pan profesor dospěl právě k číslu sedm, nevím; ale pravdu mají na rozdíl od něj ti, kdo říkají, že historické měnové unie vznikaly v úplně jiné ekonomické a politické situaci, než jaká je dnes, a měly zcela jinou ambici než dnešní Evropská měnová unie a mohou být proto pro dnešní ekonomy jen těžko nějakým poučením. (Například ta největší z nich, Latinská měnová unie, která vznikla roku 1865 a postupně zanikala až do roku 1926, se týkala jen mincí, a nikoliv bankovek...)

Souhlasím s těmi, kdo říkají, že problémem společné evropské měny byla uspěchanost, politické vnucení jednoty, která se předtím nestihla spontánně vytvořit v ekonomické sféře. Velká ekonomická encyklopedie (Milan Žák a kolektiv, Praha 2002, ISBN 80-7201-3815, s. 435) praví: „Měnová unie je forma ekonomické integrace dvou či více států s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil (ekonomická unie, jejímž vyvrcholením je nahrazení národních měn společnou měnou působící na celém teritoriu a úplné přenesení měnové suverenity členských zemí na nadnárodní úroveň).“

I podle této definice eurozóna vlastně není úplná měnová unie: „volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil“ je na území od Estonska po Francouzskou Guyanu stále ještě omezován řadou zábran – zato nahrazení národních měn a úplné přenesení měnové suverenity na nadnárodní úroveň, jež je podle citované definice až „vyvrcholení“ – už nastalo...

Eurozóna ovšem není jediná měnová unie, která v této chvíli funguje na světě: kromě ní existují ještě čtyři další (a chystají se ještě jiné). Jsou to francouzský polynéský frank, dvojí společný africký frank a východokaribský dolar zahrnující osm ostrovních zemí v této oblasti. Žádná z těchto unií nemá existenční problémy. Zdá se, že společná měna může dobře fungovat ve společenství stejně či podobně velkých a srovnatelně chudých zemí, ne mezi zeměmi velice různé velikosti a ekonomické síly; asi tak, jako můžete spolu v jedné kleci chovat deset malých myší, ne už několik tygrů a určitý počet lenochodů. Ale politická vůle k tomu – je stále ještě silná. A mocná.