V latinské církvi se dnes slaví svátek Povýšení svatého Kříže; to je – jinými slovy – svátek Úcty ke svatému Kříži, svátek Klanění se svatému Kříži. Kristovo utrpení je něco, co se z naší lidské, pozemské perspektivy úplně pochopit nedá – svatý Bonaventura říká, že před Kristovu obětí na Kříži se lidský rozum ztrácí... K tomu ale, abychom se klaněli, nemusíme rozumět.

Kristovo utrpení je něco tak hrůzného, že i sám Pán, když je v Getsemanské zahradě viděl před sebou, potil krev. V řeči je různě opisoval – mluvil o něm nejčastěji jako o své hodině; o své hodině, kvůli které přišel. Přirovnával se ke kovovému hadovi, kterého dal Mojžíš vztyčit, vyvýšit na poušti, aby každý, kdo se na něj podívá, byl zázračně vyléčen ze smrtelného hadího uštknutí.

Kromě klanění je dnešní den jistě také svátkem následování. Když náš Pán říká, že ten, kdo chce být jeho učedníkem, má na sebe vzít svůj každodenní kříž a jít za ním, nemá, domnívám se, na mysli nějaké soužení, které si na sebe sami vymyslíme. Vzpomínám si i po desítkách let na slova, která jsem poprvé slyšel v jednom kázání v kostele svatého Bartoloměje v Pardubicích: „Monopol na výrobu křížů si ponechal nazaretský tesař Ježíš...“

Svátek Povýšení svatého Kříže je důležitý zvláště v dnešní době. Křesťanství bez Kříže, láska bez oběti, život bez bolesti – to jsou velká pokušení naší doby (jedině snad to, že není možné bohatství bez práce, chápe i sekularizovaná společnost).