Svatý otec včera, padesát let od zahájení Druhého vatikánského koncilu, otevřel Rok víry. Pro mne další důkaz toho, že Benedikt XVI. skutečně je to, co je: náměstek Ježíše Krista, zástupce Boží na zemi, člověk vedený ne svými lidskými pocity a city, ale Duchem.

Smysl tohoto kroku je jasný a papežem také jasně vyslovený; pokusím se jej shrnout svými slovy: příliš se zdůrazňuje společenská prospěšnost církve, její charitativní a výchovná činnost – ale to je jen plod víry, a pokud chřadne strom, bude méně plodů a budou menší...

Je výzvou, že papež Rok víry vyhlašuje právě ve výroční den koncilu, který nemálo katolíků, kteří se cítí jako ti nejlepší ze všech, jako rytíři pravé víry, považují – ve vzestupné řadě podle míry svého negativismu – za nepřesně formulující... nešťastný ... mylný ... heretický ... škodlivý ... satanský. Jak někdy říkám: základem víry těchto lidí je, že Duch Svatý v církvi působil od jeruzalémských a působit přestal 11. října 1962.

Duch ovšem působit nepřestal, Druhý vatikánský koncil je jeho dílem.

Ale působit nepřestal ani Zlý; už v průběhu koncilu byly zřetelné a jasně viditelné síly, které se (ovšem že marně, to je věc víry) pokusily koncil zmanipulovat a svést na scestí... Papež Pavel VI., jak dosvědčili pamětníci, plakal, když si to uvědomil.

Co se těmto silám nezdařilo na koncilu, to se do značné míry podařilo po něm. V určitém smyslu můžeme mluvit o tom, že koncil byl ukraden. Ukradený koncil... Ve středověku existovalo konciliaristické hnutí, které stavělo koncil nad papeže – po koncilu vzniklo jiné hnutí, které stavělo, ne ovšem deklarativně, nýbrž v praxi, teology nad koncil... Vybírali si z něj to, co se jim hodilo, a to ostatní ignorovali, dezinterpretovali koncil právě jako (když to jen mírně přeženu...) zdobrovolnění víry.

Už jen to, že texty dokumentů Druhého vatikánského koncilu vycházely v celé řadě zemí s předmluvami Karla Rahnera, který, místo aby se jim, jako dílu Ducha, pokorně podroboval, troufal si je hodnotit: tohle je správné, toto se nepodařilo... Nepodařilo komu? A ještě jeden příklad, za mnohé. Hans Küng publikoval přehled koncilu, ve kterém – kromě jiného – napsal, že problém kněžského celibátu (v latinské církvi) nebyl na koncilu vyřešen – úplně ignoroval, že vyřešen byl, totiž tak, že byl potvrzen, a to celkem na třech místech koncilních dokumentů. Ale – teolog nad koncilem: co se mu líbí, je dobře, kde koncil hlásá něco jiného, než on, je to „nevyřešené“...

Rovnocenně s výročím svatého koncilu se Benedikt XVI. při vyhlášení Roku víry odvolal na další výročí: dvacet let od promulgování Katechismu katolické církve, díla, které označuje za plod koncilu. I zde se ukazuje současný boj o smysl koncilu; když jsem působil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity (a učil jsem tam šest let), tak na této škole působili kněží, kteří tehdy (nevím, jak je tomu dnes) studentům používání Katechismu katolické církve zakazovali a doporučovali díla německých teologů, ne snad otevřeně heretická, ale s posunutými významy: pravdu, ale ne celou pravdu, a nikoliv jenom pravdu...

Dobře a hluboce prožitý Rok víry je to, co v této chvíli nejvíce potřebujeme.