Milí čtenáři, ráda bych se s Vámi podělila o zážitky z letošního udělování svátosti biřmování u nás v Nivnici.

O kmotrovství mě požádala moje sestra. Jsme od sebe dosti věkově, ale i povahově vzdálené, ale máme se moc rády. Dumala jsem nad tím, zda je pro přijetí této svátosti už zralá. Přece jen má poněkud jiné zájmy (návštěvy solárka, nehtového studia, koncertů, a to nikoliv vážné či duchovní hudby...), než prohlubovat duchovno. No ale co, konečné rozhodnutí je stejně na ní, panu faráři a otci arcibiskupovi, a tak se započalo s přípravami, jak to už na Slovácku chodí.

V den slavnosti byl doma shon, únava, nervozita a dusno. Krojovaná sestra už odešla do kostela. Já nakojila svoji maličkou a ještě dávala do pucu sebe. Maminka mi chtěla ukázat dort od kmotřenky, ale já jen zabručela, že nemám čas. Nechala jsem jí své dvě děti s pokynem hlavně ať se stará, práskla naštvaně dveřmi a utíkala do kostela.

Tam už čekalo téměř devadesát biřmovanců z Nivnice a okolí. Dvě třetiny z nich byly oděny do kroje. Byl to nádherný pohled. Kéž by jejich nitro bylo tak vyzdobeno jako zevnějšky, říkala jsem si.

Otec arcibiskup Jan Graubner na úvod mše svaté pohovořil k biřmovancům a ostatním přítomným. Nejprve mluvil o tom, že měl kratší noc, protože četl všechny dopisy, které mu biřmovanci napsali. Mluvil o jejich obsahu a říkal, že je normální mít pochybnosti nebo krize. Ptal se, zda jsme někdy kritizovali. Asi šest lidí z celého kostela zvedlo ruku. On na to, že to je málo. Je potřeba být kritický. Samozřejmě nesmí se kritizovat všechno a pořád, ale být kritický je potřeba.

Ptal se, zda jsou biřmovanci připravení k přijetí svátosti biřmování. Uklidňoval je, že samozřejmě nemůžou být tak dobře připravení jako apoštolové, kteří se připravovali tři roky, denně a připravoval je sám Pán Ježíš. A i tak jej jeden zradil a jeden zapřel.

Pak nastolil otázku zralosti: Biřmování se také říká svátost křesťanské dospělosti. A co je to ta zralost? Když se rodiče hádají, tak malé dítě se rozbrečí. Puberťák se naštve a práskne dveřmi. Ale dospělý člověk by měl umět atmosféru doma uklidnit, odlehčit. Tato slova se mě hluboce dotkla. Jsem já vůbec zralá? Vždyť tolikrát se naštvu, urazím... A moje sestra dokáže doma stmelovat, rozveselovat, povzbuzovat, odlehčovat atmosféru, když je dusno. Zastyděla jsem se.

Moc děkuji otci arcibiskupovi za jeho slova, která si denně v nitru připomínám. Je to opravdový pastýř. Kéž Duch Svatý působí v srdcích biřmovanců a také ve znovuobnovených srdcích kmotrů!