„Socialistická nuda,“ řekl by o roku 1981 kdekdo. A přece. Uskutečnil se XVI. sjezd Komunistické strany Československa. To byla ta organizace, rád poučím později narozené, která nám neomezeně vládla a my ji museli povinně milovat a ctít asi tak, jako dvanáctiletá nevěsta obtloustlého šejka, kterému ji prodali.

Platnosti v témže roce nabyla Směrnice hospodářského a sociálního rozvoje ČSSR na léta 1981–1985, jejíž název se písemnostem Evropské unie podobá čistě náhodou. O směrnici vím jenom tolik, že v roce 1985 počítala se spartakiádou a nikdo z vládních plánovačů netušil, že to bude spartakiáda poslední. Což se evropským směrnicím nepodobá vůbec, protože v těch se řeší jenom podstatné věci, které budou trvat věčně.

S míněním nás včelařů je to jiné. My máme rok osmdesátý prvý zapsaný v kalendáři černým inkoustem s velkou kaňkou, jak se těm poučenějším z nás třásla ruka při představě pohromy, která náš cech čeká a nemine. A neminula.

Před uvedeným rokem jste mohli nakoupit košnice, usadit do nich včely a roznést je po lese, položit pasti na medvědí delikventy, v červnu vyřezat plásty s medem, snést úly pod střechu a u medových perníčků čekat na jaro. Uděláte-li to samé dnes, nenaleznete zjara v košnici ani živáčka a medové perníčky, tedy alespoň podle jména, budete kupovat ve velkoprodejně, co jí nepřátelé češtiny říkají supermarket.

Může za to malý brouček, roztoč, úplná breberka se zlověstným jménem Varroa destructor, kterému my Češi říkáme přívětivěji a tak nějak podomácku kleštík včelí.

Někteří z nás ve skrytu duše doufali, že ho tím milým názvem obměkčíme. Ale to on ne.

Pustil se do práce a stačilo pouhých šestnáct let, aby se rozmnožil natolik, že během jedné zimy vybílil dvě třetiny českých úlů.

Jde na to rafinovaně. Podobně jako Mel Gibson ve filmu Patriot. Žádné čelní střety se silnějším protivníkem, žádné první řada zakleknout, ale pěkně ze zálohy hrr na nejslabší článek. Kleštík se nechá zazdít k včelí larvičce, bezbrannou chudinku různě okusuje a trápí a k tomu se množí ne o sto šest, ale o sto deset. Po otevření včelí komůrky se vypotácí zmrzačená včelka, která práci nezastane a z úlu nevyletí. Za ní vypochoduje deset či dvacet vypasených kleštíků, kteří si to hned namíří do dalších, neuzavřených komůrek.

„Kdeže se ta potvůrka u nás vzala?“ napadne laskavého čtenáře.

„Zpod Hindukúše,“ zní správná odpověď.

Tam si kleštík žil celá staletí, v družném sepětí se včelou indickou alias východní, která si s ním uměla poradit a udržet ho v patřičných mezích. Což je právě to, co naše včela medonosná, dobračka stará, nedovede.

Pak nějakého filutu a dobrodruha napadlo zkřížit naši včelku s včelou indickou a vyždímat z toho nějaké to deko medu navíc. Vždycky dětem říkám, že Rus si má vzít Rusku, Křovák Křovačku a Čech Češku, a tady se mi to zase, Honzíčku, Kájo, Kiki a Elinko, potvrdilo. Psal se rok 1977 a do Němec dorazilo několik včelstev z Pákistánu. Včela indická spatřila žírné bavorské pastviny, hluboké lesy a vonící aleje a netrvalo moc dlouho, než se několika rojům podařilo výzkumníkovi fouknout. Nebylo by to takové neštěstí, nebýt toho, že s nimi výzkumné pracoviště opustil i náš dobrý známý kleštík.

Potom už jen stačilo, mám na to speciální teorii, aby indická včela zaslechla v pohraničních hvozdech písničku o zemi, „kde kvetou lípy a pořád je máj“, a uznejte sami, milí čtenáři, která včelička by takovému vábení odolala?

Jak moc můžeme panu výzkumníkovi poděkovat, pochopíte nejlépe, představíte-li si, že by to musel být včelí Edmund Hillary a Roald Amundsen v jedné osobě, aby překonal všechna pohoří, která Evropu od Pákistánu dělí. A i kdyby se mu to nakrásně podařilo, byl by u nás ztracen, protože samotná včela bez včelstva ničehož nic nezmůže a dříve či později bídně zhyne. A to nemluvím o tom, že by celou cestu táhla na zádech kleštíka, který je pro ni tím, čím pro nás patnáctikilový tlumok.

„To vám teda pěkně děkuju, Herr Moltke nebo Herr Schmidt,“ cedí od té doby včelař mezi zuby, když láduje do včelstva chemii, aby v nastavování patřičných mezí včelu indickou napodobil.

Příště si, milí čtenáři, popovídáme o snu všech feministek. O včelích darmožroutech a povalečích, ano tušíte správně, řeč bude o trubcích.