Každý z nás dospělých věřících asi zná nějakého kněze, který opustil službu a oženil se. A kdekdo z nás navíc má tu náklonnost, že se o takové případy nadměrně zajímá a shání o nich informace nebo spíš drby. Na to nás užije, místo co bychom se za kněze pořádně modlili a víc jim pomáhali. A ta náklonnost někdy vypadá aspoň tak, že s větší chutí čteme knihy nebo sledujeme filmy, ve kterých se takové příběhy líčí.

Ani já nejsem výjimka a nedávno jsem si v zápalu zvědavosti koupil knihu Veroniky Bendové Nonstop Eufrat (vydalo pražské nakladatelství Fra roku 2012). Je to nová próza, z literárního hlediska dosti zdařilá a čtenářsky přístupná. A zároveň je velmi uctivá k církevnímu prostředí a k našemu náboženství a navíc napsaná s dobrou znalostí církevních a náboženských reálií, což v moderní i postmoderní české literatuře rozhodně není obvyklé. Stačí připomenout provokativní román odpadlého kněze Jana Jandourka Když do pekla, tak na pořádné kobyle: autor tu ze všech sil vyčítá církvi, že je nemilosrdná, ale sám jí neodpustí ani smítko. Příběhy kněží, kteří nezvládli celibát, samozřejmě vznikaly už dříve. Mimo mnohé jiné je to román Terézy Novákové Drašar (1914) podle skutečných osudů obrozenského kněze a spisovatele Josefa Justina Michla: v něm až s údivem čteme, jak se mnoho kněží v revolučním roce 1848 těšilo, že dojde k nějakému generálnímu zrušení celibátu v rakouském mocnářství. Nebo román Františka Sokola-Tůmy nazvaný přímo Celibát (1934): na jeho titulní straně najdeme vážně míněnou, leč komicky působící ilustraci, jak si kněz odepíná kolárek a chystá se ho odhodit v dál jako Cyrano svůj širák.

Ale nebudu teď psát literární kritiku a Nonstop Eufrat Veroniky Bendové otevřu spíš jako oporu pro to, abych se obecněji zamyslel nad tématem s klíčovými slovy kněz – žena – celibát. Abych se pokusil lépe porozumět tomu, proč si církev přeje celibát a co to znamená pro nás jednotlivé věřící. A jak mám jako laik lidsky i křesťansky chápat kněze, kteří žijí v celibátu nebo ho naopak opustili.

Krize kněžské identity – jedna z příčin odchodu

Nonstop Eufrat Veroniky Bendové se dá jednoduše převyprávět takto: dominikánský kněz Tomáš (věk mezi třiceti a čtyřiceti, řeholní jméno Jeroným se jenom občas připomene) potká po letech spolužačku Annu a naváže s ní poměr. Nějakou dobu se snaží ho ukončit, ale pak dojde k rozhodnutí, že raději chce žít s Annou. Oznámí to představeným, odejde ze služby, najde si zaměstnání, ožení se a zplodí dítě. Zároveň požádá o tzv. laicizaci, aby mohl mít také církevní sňatek. Při tom všem čelí logicky nastalému zklamání svých farníků a úřední přísnosti představených, ale také nečekaným těžkostem v manželském soužití, které se naštěstí obrátí tím směrem, že i Anna (původně nevěřící) souhlasí s církevním sňatkem. Je tedy pozitivní, že Tomáš nechce žít v konkubinátě ani neskončí jako nepřítel církve.

Důležitou vrstvou románu je Tomášovo zpytování svědomí: hledání příčin toho, proč z kněžské služby odešel. Není to jenom ta silná přitažlivost k ženě, která se mu nebránila; není to pouze ten nezvládnutý celibát. A nejsou to ani jednotlivé události, kdy Tomáš něco zanedbal a nebyl opatrný, nerozloučil se s Annou včas nebo ji schválně vyhledal, a když ji náhodou potkal, hned odložil všechny povinnosti a nikam od ní nespěchal. To byly spíš příznaky toho, že odpad pomalu, ale jistě nastává. Ale hlavní příčina odchodu, kterou si Tomáš přiznává a také ji svým přátelům uvádí, je „krize kněžské identity“. Tomáš se jako kněz cítí bezmocný, například když nemůže pomoci podváděné ženě, která zabloudí k jeho zpovědnici, opilá a zoufalá, nebo když nedokáže znovu přitáhnout konvertitu Ondru, který po horlivém období přestal chodit do kostela. Tedy několikanásobný pastorační nezdar. Ten časem vytvořil v Tomášovi trvalejší náladu, které se módně říká „syndrom vyhoření“.

Ten důvod je jistě vážný a reálný. Ale mám k němu možná naivní otázku: je taky nezvratný a nepřekonatelný? A je odchod ze služby jediná adekvátní reakce? Každé srovnání kulhá, ale co mají dělat lékaři, kterým přes všechnu péči další a další pacienti umírají před očima nebo pod rukama? Je jejich úsilí zbytečné? Co mají dělat velitelé v armádě, kteří musí vidět na svých podřízených, že je během povelů a napomínání přímo nenávidí? Co mám dělat já učitel, když se mi z padesáti studentů vyvedou nanejvýš dva a ostatní můj předmět hned po zkoušce vytřepou z hlavy? Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. Mám asi idealistickou představu, že pastorační neúspěchy může kněz překonávat soustavným pomýšlením na to, že Bůh jeho snahy vidí. Uhnul jsem od konkrétní rady k zbožné frázi? Myslím, že ne. Doufám, že věřící vnímá Boha jako realitu. I když mu to automaticky pokaždé nepomůže.

Kněz – samotářský nomád

Syndrom vyhoření mohl přepadat kněze v různých dobách. Ale v dnešní sekularizované společnosti a v naší rekordně ateistické zemi české přibylo ještě další ohrožení. Kněží je tak málo, že zpravidla žijí v osamění a často se stěhují, takže nestačí navázat trvalejší vztahy. Sám si vzpomínám, že za mého dětství na naší faře bydlelo osm kněží a několik laických zaměstnanců a častěji se střídali jenom novokněží. Po dvaceti letech tam zbyl jeden farář a jeden kaplan a ve službě hospodyně se střídaly dobrovolnice. „Dnešní kněz je samotářský nomád!“ říká lapidárně Tomášův spolubratr v knize Nonstop Eufrat.

Také tento stav je vážný a může přispět k odchodu z kněžství. Částečně tomu čelí například zakládání farních týmů nebo zaměstnávání dobrovolníků ve farnostech. Systematické řešení je ale v nedohlednu. Bylo by tedy lékem zrušení celibátu? Kdyby církev začala světit ženaté muže, bylo by méně odchodů z kněžské služby? Nevím. Spíš odhaduji, že místo samotářských nomádů by u nás byly osamělé rodiny nomádů.

Slib s rizikem

V knize Nonstop Eufrat se příčiny odchodu kněze hledají v období po svěcení. Škoda, že se tu nedočteme také o době, kdy se Tomáš ke kněžství rozhodoval a připravoval. Jaké jsou úmysly mladého muže, který se hlásí do semináře? Dovedeme si představit, že mohou být poctivé i méně poctivé. Jaká je výchova bohoslovců? Je nám jasné, že přes veškerou snahu se při ní může něco zanedbat nebo podcenit. Jeden můj známý opouštěl kněžskou službu a přiznal se mi, že cítil pochybnosti už před svěcením. Ale představený ho prý přemluvil, že to zvládne, a on to riskl.

Vina je objekt milosrdenství

Kniha Nonstop Eufrat mě sice příjemně překvapila, ale v jedné věci mě zarazila. Předně v tom, že Tomáš svého odchodu z kněžství nijak nelituje a víckrát to výslovně zdůrazňuje. Necítí lítost dokonce ani těsně po tom, co se poprvé vyspal s Annou. Tak to jistě může být v literatuře i v životě, ale já se přiznám, že mému osobnímu cítění to neodpovídá. Neudělal jsem sice totéž co Tomáš, ale páchám jiné závažné hříchy a vždycky po nich cítím něco jako lítost, jakési zhnusení z toho, co se stalo, a vědomí, že se to stát nemělo. To samozřejmě není moje zásluha, to je opravdu jenom spontánní pocit. A Tomáš ještě navíc automaticky předpokládá, že farníci a spolubratři mu jeho odchod z kněžské služby okamžitě prominou a bez výhrad to akceptují. Že mu nebudou nijak připomínat jeho kněžský slib a vyčítat, že ho nedodržel. Jako by porušení kněžského slibu v podstatě nebyla žádná vina.

Než se k tomu vyjádřím, dovolím si uvést stručné poučení z Kodexu kanonického práva (latinsko-české vydání z roku 1994). Platné kněžské svěcení nelze nikdy zneplatnit. A protože římskokatolická církev světí jenom svobodné muže, je slib celibátu také doživotní. Může ale nastat tzv. pozbytí duchovního stavu, a to v případech, kdy je soudně prokázáno, že svěcení bylo neplatné, nebo když je kněz potrestán propuštěním z duchovního stavu, nebo když kněz obdrží tzv. reskript od Apoštolského stolce, přičemž papež může takového kněze také zbavit povinnosti celibátu. Tomášova případu se týká tato poslední možnost, nazývaná také krátce laicizace: není to trest, nýbrž právní urovnání, při kterém je kněz legálně převeden do laického stavu a může pak mj. přijmout svátost manželství.

Poměr kněze a ženy mívá různé podoby a různá vyústění. Buď je to paralelní konkubinát, který končí rozchodem a případně smrtí. Nebo následuje odchod z kněžské služby a v souvislosti s ním buď církevní trest, nebo právní urovnání. Znám kněze, kteří při odchodu manifestačně práskli dveřmi a dodnes své církvi z celé duše spílají, ale znám i takové, kteří vedou vzorný rodinný život a pomáhají církvi v laických aktivitách.

Celibát je dobrovolný celoživotní slib a jeho opuštění je přinejmenším porušením daného slova. Poměr kněze a ženy mívá různé fáze, a i když se pak může obrátit k dobrému, ta první fáze je vždycky vina, nemusím říkat jaká. Jistěže každá vina nebo spíš každý viník je potenciální objekt pochopení, odpuštění a milosrdenství. Zvlášť my ženatí laici, kteří si nedovedeme představit dlouhá léta života v celibátu, bychom neměli neúspěšné kněze kritizovat a odepisovat: varujme se kvasu farizejského. Ale jestli nedodržení celibátu není žádná vina, ani v té fázi, než dojde k náležitému vyřešení, pak ten slib vlastně nemá smysl. Laicizace je opravdu jediné řešení třeba pro kněze, kteří čekají rodinu a které už nemá cenu přemlouvat, aby se vrátili do služby: kdo položil ruku na pluh a ohlíží se zpátky, ten by asi nebyl vhodným knězem. To si uvědomuje i Tomáš z naší knihy. Ale přece by nebylo správné, kdyby církev připravovala kandidáty kněžství tímto způsobem: Milí bratři, Řím pořád ještě vyžaduje celibát, takže ho musíte odsouhlasit podle předpisu. Ale kdybyste ho pak už nechtěli dodržovat, nic se neděje: klidně si požádejte o laicizaci, příslušný orgán to schválí a můžete uzavřít církevní sňatek. – To by bylo čistě funkční pojetí kněžství: nebyla by to svátost ani stav, ale jenom zaměstnání jako každé jiné, ze kterého lze podat v zákonné lhůtě výpověď bez udání důvodu.

Kdo vás přijímá, mne přijímá

Nemusím výslovně dodávat, že tak bych si kněžství nepředstavoval. Kniha Nonstop Eufrat na více místech klade otázku, proč jsou věřící laici tak rozčarovaní z odchodu kněze. Odpovím sám za sebe, ale možná i za někoho jiného: protože na kněze spoléháme. Protože od nich čekáme v duchovním životě pomoc, kterou si nemůžeme poskytnout sami. Odchod kněze nesmí být důvod ke kamenování ostrými slovy a pohrdavými myšlenkami. Ale také to není příklad k následování.