Proč nepíšeš komentáře o Ukrajině? Proč? Těžko se mi odpovídá na takovou otázku...

Jistě, nemůžu psát úplně o všem – ale o Ukrajině nepíšu, protože je to jedna z mých srdečních záležitostí.

Dnipro j kúči, jak revé revúčij... na Ukrajini milyj... Mužný a něžný Taras Ševčenko, ukrajinský klasik – ale nejen klasik 19. století, mám strašně rád moderní ukrajinskou poezii napsanou už za sovětské éry, pro její svěžest a nezávislost, a někteří básníci jsou mi obzvlášť blízcí, Ivan Drač, Pavlo Tyčyna, Dmytro Pavlyčko, jednou jsem, jako drzý mladík, napsal i největšímu tehdy žijícímu ukrajinskému básníkovi (tehdy už byl zase vzat na milost, ale měl za sebou léta oficiálního komunistického odmítání); neznal jsem adresu, ale Mykola Bažan, Kyjiv, Ukrajina, SSSR, stačilo – poslal jsem mu s dopisem knížku překladů jeho básní, která u nás kdysi vyšla, k laskavému podpisu. Na spohad – Mykola Bažan, napsal mi tam a knížku poslal zpátky, Mykola Bažan na památku to znamená česky – mohl bych tvrdit, že jsme se setkali, ale osobně jsme se nesetkali.

Můj vztah k Ukrajině je docela slušným důkazem toho, jaký význam mají různí Erasmové a další programy výměny studentů: z pramála možností, které měla za bolševika naše generace, jsem si vybral Ukrajinu, Kyjev, Oděsu – a to mě poznamenalo na celý život, co si člověk zamiluje v mládí, to trvá, vždycky už budu na Ukrajinu hledět jinak než na ostatní slovanské země. I když třeba verše, které jsem tam napsal, jsem nikdy nepublikoval jinak než v akustické podobě, tedy při autorském čtení...

Samozřejmě že dění na Ukrajině sleduji, bedlivě sleduji a říct, že ukrajinské opozici a organizátorům protestů fandím, by jistě bylo málo – cítím s nimi víc než silně. Ale těžko se mi o tom všem tamějším dění píše – protože jsem pesimista.

Ukrajina je veliká země, s obrovskou kulturou, i hudební, výtvarnou, filmovou – ale je to země sražená na kolena, zbavená své identity, okupovaná brutálním ruským imperialismem, i dnes. Na jedné straně odhodlání části národa – a na druhé pasivita a bezradnost až odmítání druhé části národa. Ukrajina je země, která se teprve sama hledá. I Julia Tymošenko, vězněná expremiérka, jejímuž velice spornému odsouzení a věznění nikdo na Západě nedokázal zabránit, se jazyk své země naučila dodatečně, jak jednou řekla, i v její rodině už se mluvilo rusky...

Ukrajina je země, která se teprve sama hledá, ale toto hledání jí není dovoleno... Ruské impérium se své největší kolonie nevzdá – a bude používat všech prostředků, důkladné infiltrace ukrajinských silových struktur, které už dnes jsou řízeny přímo z Kremlu, ne z Kyjeva, po únosy, mučení, vraždy... A Západ nepomůže, jako nepomohl skoro nikdy, když nějaký národ bojoval za svobodu s mocnějším nepřítelem.

Pokud jde o Ukrajinu, jsem pesimista a je mi moc zatěžko o tom psát.