Papež František velmi často povzbuzuje k nové evangelizaci. Téměř vždy zdůrazňuje, že máme vyjít ze sebe, vyrazit na periferie společnosti a nést s sebou Krista. Zní to krásně, ale jak to v praxi učinit, konkrétně v podmínkách naší země?

Často se setkávám s přístupem, že je třeba ukázat, že jsme naprosto normální, i když věříme v Boha. Tuto „normalitu“ pak nejlépe vyjádřit tím, že začneme dělat něco, co je v rozporu s vírou, ale lahodí to světu, tudíž svět je ochoten nás přijmout. Papež František dostal jako dar motorku, nikdy jí samozřejmě nepoužil, ale výtěžek z jejího prodeje daroval na chudé. Rockový časopis z něj udělal téměř „rockovou“ hvězdu a neváhal v tomto oslavném článku dehonestovat papeže Benedikta XVI. a dát jeho pontifikát do naprostého rozporu s pontifikátem Františkovým. Papež František se proti této interpretaci ohradil.

Uvádím to jako příklad toho, jak svět čeká na každý okamžik, aby zbytky svého svědomí ve vztahu k Bohu zahnal a ospravedlnil si tím správnost svého života v hříchu. Poslední, co k tomu chybí, je, aby i katolická církev uznala, že moderní svět žije správně a žádného Boha nepotřebuje.

Moderní evangelizátoři by ještě poradili Svatému otci, aby si vzal kožené oblečení a zašel si do nějakého rockového klubu zatancovat. Jsem přesvědčen, mohu se ale mýlit, že tato cesta je naprosto slepá.

Jak je to tedy s tou evangelizací u nás? Modlitba, oběť a láska musí jít ruku v ruce s vedením Duchem Svatým a především odvahou.

Moje základní otázka zní: Jak tedy přinášet lidem Krista?

Myslím, že nejprve je třeba si u Boha vyprosit lásku k lidem, kterým chci Boha zvěstovat. Bez vědomí, že všichni jsou stvořeni Bohem a Bohem stejně milováni, není možné víru nikomu nabídnout. Samotná nabídka víry pak musí sama vyplynout ze sdílení se s druhým člověkem v lásce. A může vyplynout při prvním setkání, ale také po dvou letech. Jsem si jist, že je stejně špatné mluvit o Bohu s člověkem, který na to není připraven, jako nemluvit o Bohu s člověkem, který po něm už dychtí.

Uvedu tři příklady.

Doprovázel jsem jednoho chlapce závislého na drogách. Byl jako miminko pokřtěný, Boha neznal, ale v kostele ho oslovil. Mluvil jsem s ním o tom, dal mu přečíst Nový zákon. Velmi rychle ho přečetl a já mu potom prakticky jen odpovídal na otázky ohledně víry, které byly velmi zralé. Zatoužil po zpovědi, ale kněze se snažil přesvědčit, že když se občas opije do němoty a bude pravidelně kouřit trávu, není to žádný hřích. Společně jsme s ním hovořili, co je hřích, a věci vysvětlovali. Samozřejmostí byly modlitby za něj i několik mší za jeho osvobození. Chlapec od Boha opět odešel a já byl posléze obviněn zasvěcenou osobou, že jsem to v jeho případě s tím Bohem „přehnal“. Měl jsem tedy s ním jít na marihuanový dýchánek nebo se s ním opít do bezvědomí?

Ve druhém případě šlo o komunikaci dobrovolníků s pacienty v nemocnici. Je samozřejmé, že rozhovor nějakým způsobem určuje pacient. Pokud je pacient věřící nebo hledající a rozhovor o Bohu sám začne, nepovažuji za zakázané o Bohu s ním hovořit. Přesto tento můj postoj byl zpochybněn katolickým zaměstnancem s tím, že by na nemocnici mohl někdo podat žalobu. Můj názor: ať podá!

Ve třetím případě jeden psychiatr ve velmi zajímavém rozhovoru v televizi hovořil o potřebách člověka, a když mluvil o sféře, která nás přesahuje, uvedl kulturu, filozofii, koníčky, ale o Bohu ani slovo. A to přesto, že z jeho aktivit jasně vyplývalo, že je katolík, dokonce s jáhenským svěcením.

Jsme jenom rozsévači, ale pokud semeno víry nerozséváme, nemůže padnout do žádné země, ani do té hodně úrodné.

 


Hledání