1.
Když otec Patrick Collins při postní nedělní mši u minoritů v Brně kázal o slovech proroka Ozeáše, shrnul jeho výroky adresované Izraelitům do tří bodů: návrat, uzdravení a život s Bohem. Zastavila jsem se na chvíli u onoho návratu. Kam se ale mám vracet? Duchovní život každého člověka a křesťana prochází určitým vývojem, nejinak tomu bylo u mě. Mám-li se já kam vracet a mám-li z čeho čerpat, pak jsou to roky mé konverze, na které dodnes hledím s úžasem. Že bych se měla vydat právě tímto směrem?
Do doby mých pubertálních úvah mě vrátila ještě jedna věc, a to četba, kterou jsem si uložila pro tuto postní dobu: Encyklika Benedikta XVI. Spe salvi (uznávám, že nestíhám držet krok s vývojem a jsem o pár roků zpátky, snad mi prominete). A protože i slova Benedikta XVI. mě uvrhla zpátky – k mým křesťanským počátkům – vidím v tom pobídku, že se touto cestou opravdu mám dát. Chcete-li, zvu vás s sebou.

2.
Benedikt XVI. se v jedné části encykliky Spe salvi ptá: Co je věčný život? A svou úvahu začíná rozjímáním o tom, co je vlastně smrt a jak s ní člověk nakládá, jak se vyrovnává s její přítomností. Téma pro postní dobu jako dělané. Uvědomila jsem si, že jsem už dlouho nepocítila onu hrůzu z konečnosti. Může to mít víc důvodů – za prvé jsem už dlouho nezakusila ztrátu, která by mě bytostně zasáhla, a za druhé, i když z mého života odcházely blízké osoby, nově jsem tuto skutečnost prožívala v křesťanské naději, takže situace nikdy nebyla zoufalá.
V rámci svého postního rozjímání jsem se ale vrátila do doby, kdy mi bylo patnáct let a já se po osmiměsíční známosti rozešla se svým prvním chlapcem. Jestli na mě někdy v životě dopadla tíha konečnosti věcí tohoto světa v plné síle, bylo to právě tehdy. Vše bylo zřejmě znásobené tím, že člověk v patnácti všechno velmi emocionálně prožívá – jak pocit štěstí, když na jaře vše kvete a vy jste zamilovaní, tak pocit zmaru, když na podzim jsou mlhy a milovaná bytost vám řekne, že je se vším konec. Svět rázem ztrácí smysl. Prosím, nepohoršujte se nad prožitky malých dospělých a nezlehčujte je. Jsou velmi vážné a mohou být počátkem něčeho důležitého, třeba konverze.
Tváří v tvář velké bolesti přede mnou vyvstala otázka po smyslu mého života. Ve chvíli nejvyšší krize jsem byla s to věřit, že když jsem nechtěná, je můj život bezcenný. A nyní poslechněte, jaká v pravdě filozofická úvaha mi pomohla najít řešení (to zde píšu mimo jiné proto, abych vyjádřila svůj nesouhlas s výukou filozofie na našich středních školách, kde je tento výsostný předmět značně degradován a deformován a nevyužívá velkého potenciálu malých dospělých, kteří jsou připravení přemýšlet o všem a všemi možnými způsoby). Pocítila jsem najednou jakousi propojenost s kosmem, s přírodou, se vším životem na této zemi. A v této propojenosti – řekla jsem si – kdyby byl můj život beze smyslu a bez ceny, pak by musel být bezcenný také život každého tvora, každého zvířete, každého stromu, mraků, trávy a moře a každého jiného člověka. Vždyť vše je to jeden způsob života a jeden způsob existence. A představa bezcennosti všeho mi přišla nepřijatelná. Není možné, aby celý širý svět existoval jenom proto, aby nedával smysl. A pak jsem tuto úvahu otočila – jestliže ale i poslední mravenec v lese má svůj smysl a svůj význam, pak i všechno ostatní má svůj význam, a tedy i můj život nějaký musí nutně mít. Asi tato úvaha není z rozumového hlediska úplně neprůstřelná, ale mě tehdy uspokojila a já se nešla utopit do rybníka.

3.
Možná vám předchozí řádky přijdou banální. Možná jsou to otázky, které máte dávno vyřešené, a snad i lépe. Ale nespěchejme. Vždyť jde o návrat k počátku.
Byl tu totiž ještě jeden problém – a to konečnost. Zánik věcí a člověka mě trápil dlouho a intenzivně. Vyrůstala jsem v rodině a v prostředí (mimochodem domnívám se, že v podobném prostředí vyrůstá valná většina našeho národa), ve kterém se prakticky žilo nikdy nevyslovené přesvědčení, že po smrti nic není. Nic. Černá díra. Už jako malá jsem se pokoušela tu černou díru si představit. Jenže jsem zjistila, že je nepředstavitelná, protože si nelze představit, že si nepředstavuji. A v černé díře, kde nejsem ani já a vlastně ani ta černota a ani ta díra – protože to už jsou atributy něčeho – tam si nelze ani představovat. Šílené. Ano, nicota pro mě byla vždycky šílená, nepředstavitelná a hlavně vrcholně nelogická. Proto jsem se nicotě zuby nehty bránila. Jenže co se zánikem, který nás denně provází?
Hrůzu definitivního zániku jsem zakusila nejen na lásce, ale i na další skutečnosti, po níž lidské srdce touží – na kráse. Když mi bylo asi šestnáct, pozvala jsem k nám domů své kamarádky a barvami na zeď jsme u mě v pokoji namalovaly krásný obraz. Netvrdím, že měl nějakou zvláštní uměleckou hodnotu, ale já jsem ho považovala za velmi krásný. Když dívky odešly, ještě chvíli jsem seděla a vnímala krásu tohoto obrazu. Netěšila jsem se z ní ale dlouho. Okamžitě mě totiž napadlo, že když je ten obraz namalovaný na stěně, dřív nebo později vezme za své. Buď ho nějaký nový majitel přemaluje anebo nejpozději až dům spadne, což nemusí být brzy, ale jednou přece, obraz zmizí spolu s ním. Toto uvědomění si konce bylo trýznivé. Není nic smutnějšího než zánik krásy. A vyvstala ve mně otázka: Je tedy vůbec možné plně se z něčeho radovat, když víme, že vše má svůj konec? Láskyplný vztah, krásný obraz – na všem lidském štěstí lpí stín zániku. Tuto krutou pravdu bez příkras jsem si naplno uvědomila, a proto jsem se dlouhý čas nedokázala z ničeho doopravdy radovat.

4.
To byla moje „filozofická“ cesta, která mě připravila na setkání – na pozdější setkání s jedním křesťanem a jeho svědectvím a posléze na setkání se samotným Ježíšem. Bůh mi postupně otevíral vnitřní zrak, takže jsem viděla lidi, co vypadali jako stromy (srov. Mk 8, 24). Nechci ale nyní psát o tomto setkání, které sice přináší zásadní obrat do života, ale překračuje rámec čistě rozumových úvah a vlastně je velmi obtížné, ba nemožné předávat zkušenost s tímto setkáním obyčejnými slovy. A tak zůstanu ještě chvíli v postním rozjímání o smrti a lidské konečnosti.
Mé blízké osobě minulý rok zemřel syn. Jeho matka plakala nevýslovnou bolestí, která navíc byla zesílená přesvědčením, že smrt je absolutní, konečná. Když jsme se spolu bavili o možnosti věčného života, moje mamka se mě zeptala: „A ty skutečně věříš, že po smrti něco je?“ Při našem rozhovoru si vedle nás hrál můj malý syn. A já jí řekla: „Mami, kdybych nevěřila ve věčný život, pak by moje bolest jako matky byla v tuto chvíli stejně velká jako tvoje bolest. Protože rozdíl mezi zoufalým osudem tvého a mého syna by byl pouhých šedesát, sedmdesát, možná osmdesát let. Nic víc. Takže bych teď a tady plakala nad svým synem úplně stejně jako ty pláčeš nad tím svým.“
Rozumíte? Co na tom, že můj syn je právě nyní zdravý, krásný a veselý a má celý pozemský život před sebou, když bych si myslela, že jeho jedinou perspektivou do budoucna je černý hrob? Jak bych ho vůbec za takových okolností mohla přivést na svět? Jak bych mu mohla něco takového udělat? Vrhla bych ho do existence a jediné, co bych mu dokázala říct je: Namáhej se, lopoť, choď do školy, skládej zkoušky a pak těžce pracuj, odměnou ti bude ročně týden dovolené u moře a pak místo ve studené zemi. Hrůza. Kdybych věřila, že smrt je absolutní konec, pak bych nikdy žádné děti nerodila, protože předávat život za takových podmínek nedává vůbec žádný smysl. Nehledě na to, že bych to neudělala ani sobě: tolik odříkání, nervů, námaha s plozením, rozením a výchovou a to všechno pro jediný výsledek, jímž je hromádka popela? Ne, kdybych věřila v „černou díru“, pak bych se zoufalstvím nečekala až na okamžik, kdy někdo blízký nebo já sama budeme odcházet z tohoto života. Byla bych neskutečně zoufalá už teď.

5. 
Smrt jako absolutní konec pro mě zůstává nesmírně děsivou, zoufalou a výsostně nesmyslnou představou. Proto si dovoluji tvrdit, že člověk ve své celistvosti se jí nutně brání – brání se jeho tělo, které chce dýchat, dokud to jen trošku jde, brání se rozum, který hledá nějakou lepší variantu, a pokud jej člověk z nějakého důvodu nepustí dál, pak se začnou bránit emoce, které v rámci zachování aspoň nějakého duševního zdraví odsunou otázku smrti nejdál, kam jenom je to až možné (toho jsme ostatně v naší společnosti svědky dnes a denně). Popravdě nevím úplně jistě, jestli to tak má skutečně každý člověk, ale můj člověk se právě takto bránil a dosud brání.
Tím uzavírám své rozjímání o smrti a její konečnosti. Dál se můj rozum nedostal. Odmítl definitivní konec, ale nedokázal nabídnout alternativu. Ta přišla až se zmiňovaným setkáním s křesťanem a jeho svědectvím a posléze se samotným Ježíšem.
To bude asi ten druhý krok, o kterém hovořil otec Collins – uzdravení. Ale o tom snad až někdy příště.

 


Hledání