Můj otec Ladislav Krejčí nastoupil základní vojenskou službu v roce 1973. Absolvoval školu důstojníků v záloze. Po službě u radiolokátorů v Sokolnicích se dostal jako podporučík do zálohy. Z pozice důstojníka musel chodit na vojenská cvičení. Vzpomíná například, jak byl výcvikový prostor Libavá u Olomouce plný ruských tanků. Jedinou myšlenkou bylo ve zdraví to přežít a trochu se najíst.
Když se v roce 1980 začala pro komunisty zhoršovat situace v Polsku, schylovalo se k vojenské invazi. Vojenská pohotovost u Československé lidové armády trvala ještě dlouho poté, co situaci zvládl polský generál Wojciech Jaruzelski. K tehdejší situaci v armádě mi řekl můj otec následující:
Začátkem roku jsem se přestěhoval do Brna a ocitl jsem se pod vojenskou správou Brno-město, to už jsem byl v hodnosti poručíka.
Hned v květnu mě zavolali na cvičení – po dvou letech. Šel jsem se proto zeptat na vojenskou správu, zda se nejedná o omyl v souvislosti s mým přestěhováním. Úřednice si mě nalistovala v kartotéce a řekla mi: „Soudruhu, vy jste důstojník, tak třeba každých 14 dní.“ Praštil jsem dveřmi a šel do Jezdeckých kasáren v Prostějově. Tam hned na začátku přišel plukovník a řekl: „Soudruzi, sbalte si velkou polní, půjdem střídat záložáky v Jeseníku na hranicích a jdeme do Polska.“ Řekl jsem, že střílet nebudu a stejně tak i ostatní záložáci – důstojníci jako já. Plukovník se rozčílil, vynadal nám a odešel. My jsme potom chodili na přeškolení, většinou formou samostudia a až jsme se divili, že se v podstatě nic nedělo. Viděli jsme, jak je to všechno divné a zbytečné…
O tom, co se děje, jsme nevěděli, nikdo nic nevěděl, jen jsme byli naštvaní, jak s námi zachází a že jsme tam zbytečně a v tom jsme byli naprosto jednotní a výborná parta...
Přesuňme se ale nyní přímo do Polska. Tamní uvolňování v souvislosti se vzestupem odborového hnutí Solidarita, jemuž stál v čele Lech Wałęsa, to bylo něco nevídaného. Došlo k legalizaci těchto svobodných odborů, v podstatě i ke zrušení cenzury a Solidarita dostala i vysílací čas ve státních médiích.
Intervence do Polska ze strany států východního bloku se připravovala od srpna. Akce „cvičení“ pod názvem Sojuz-80 se mělo zúčasnit 5 sovětských divizí (údaje se různí), 1 divize z NDR, 4 polské divize a 2 tankové divize československé armády doplněné dalšími útvary. Celkem 200 tisíc vojáků. V té době USA varovaly Sovětský svaz před užitím síly. Mělo dojít na kroky větší, než byly uplatněny po sovětské invazi do Afghánistánu. Amerika měla své agenty i v polské armádě a měla přehled. Samotné Polsko bylo také varováno těsně před invazí. 
V noci ze 6. na 7. prosince 1980 nastal poplach. Tankové divize ze Slaného a z Tábora vyrazily směrem k hranicím. Teplota klesala hodně pod nulu. Nevyspalí vojáci usínali při jízdě, mrzli. Došlo i k utonutí celé osádky tanku, která zapadla do potoka. Na pozicích podle svědků některým vojákům omrzly končetiny.
Sami vojáci věděli, že se něco děje, a přemýšleli, zda střílet, nebo ne. Už ze základen vezli ostrou munici, což nebylo zvykem. Podle svědectví jim naši lidé nadávali, měli v paměti srpnovou okupaci z roku 1968.
8. prosince akce skončila a divize se vrátily zpět. O rok později provedla polská armáda realizaci válečného stavu a situaci „znormalizovala“, jak už jsme byli zvyklí od nás.
Je nutno říct, že ani Brežněv nebyl rozhodnut pro invazi. Pro se vyslovil pouze náš prezident Gustav Husák a Erich Honecker z NDR. Rumunsko a Maďarsko byly proti. Doklady o akci, která až později dostala název Krkonoše, byly skartovány.
Dá se odhadovat, že při případné invazi by se Poláci bránili. Otec mi ještě sdělil, že někteří naši vojáci zůstali na hranicích až dva měsíce a pár jich dokonce překročilo hranice. Následně byli polskými vojáky vráceni zpět. (Informace si vojáci předávali mezi sebou, nelze je tedy bezpečně ověřit.) Co vím, je, že tátu nezavřeli. Jen už nebyl nikdy povýšen, na rozdíl od jeho „druhů ve zbrani“.
Komunisté jsou stále stejní. Z těchto příběhů lze pomalu skládat střípky mozaiky o chování imperátorů. Jak aktuální pro dnešní dobu! Napadá mě situace v Bělorusku. Kdyby Putin přemluvil Bělorusy k napadení Ukrajiny, snad by jejich důstojníci také řekli: „Já střílet nebudu.“