Málokdo z českých prominentů měl na oslavě svých čtyřicátin tolik slavných hostů jako farář v Žichlínku a Lanškrouně Zbigniew Czendlik. Za dvanáct let působení v Česku se tento polský kněz sloužící v malém pohraničním městě a okolí stal skutečnou hvězdou celostátního společenského dění, nespornou celebritou. Divím se tomu a nepovažoval bych to za možné, kdyby tomu prostě nebylo tak... Knězi ke čtyřicátinám blahopřál i Stanislav Gross a ten má obrovský „nos“ na to, aby byl vždy v blízkosti těch nejvlivnějších (třeba i po jejich smrti) a nikdy neztrácí čas s bezvýznamnými...

To, co umí Zbygniew Czendlik, neumí v Česku nikdo jiný, ani kněz, ani laik: být veselý a přirozený, zbožný i vtipný, nedělat kompromisy ve víře, nenabízet za dumpingové ceny okleštěné křesťanství bez kříže, a přesto připadat zhýčkaným lidem z politky a showbussinesu i se svou vírou zajímavý, vítaný a milý; to je skutečné charisma, to je dar. To, co se Zbigniewu Czendlikovi podařilo jakoby mimochodem (i když jistě ne bez úsilí), se nepodařilo nikomu z těch, kdo o to ze všech sil usilovali - jako třeba onomu knězi, nebudiž jmenován, který získal zpěváka Karla Gotta, aby zazpíval na plakátované „benefiční mši“ (!!!) v kostele svatého Jakuba v Brně (kde se podle původního plánu mělo i vybírat vstupné!) - a poté posloužil asiže zpěvákovi i jako inspirace vtipného povzdechu nad tím, jaký že má Bůh špatný „pozemní personál“.

Zbygniew Czendlik se nepodbízí. Zbygniew Czendlik i přes neúspěchy (jímž byla například krásná, leč brzy zmarněná svatba zpěvačky Lucie Bílé v Lanškrouně) nikdy ani na okamžik nezapomíná, že není jen miláčkem prominetů a hvězdou zábavního průmyslu, nýbrž výhradně knězem Ježíše Krista. Všechno, co dělá a říká, i když to tak na první pohled třeba nevypadá, je hlásáním radostné zvěsti našeho Pána.

Ovšem lesk a třpyt mediálního světa je s to zaslepit oči každému, kdo se hluboce a mnoho hodin nemodlí, kdo netráví více času s Bohem než s lidmi... To, co dělá kněz Czendlik, je pohyb na hraně, odkud je snadný pád do propasti; nemálo mediálně úspěšných duchovních nakonec přijalo „evangelizaci“ těch, které chtěli evangelizovat, a svoji víru zradilo.

Myslím si ale, že Zbygniew Czendlik právě to dobře ví...