Je to zoufalý pohled; samozřejmě především na uprchlíky, zejména na ty, kteří připlouvají na vratkých člunech k břehům Evropy: cítíme s nimi? pohrdáme jimi? bojíme se jich? Hlavně je však jasné jedno: nejsou to naši bratři ani naši bližní, nechceme je tady.

Ale zoufalý je i pohled na Evropskou unii a její politiky.

To už jsme slyšeli řečí o jednotě Evropy! Ale když se má tato jednota projevit v praxi a něco by to stálo, každý jedná sám za sebe a po solidaritě není ani stopy: uprchlíci přistávají v Itálii, tak všichni chtějí, aby zůstali v Itálii, ať se s tím Itálie vyrovná (a sobectví se projevuje i v samotné Itálii: bohatý sever se tváří, že uprchlický problém je jen problém italského jihu...). Evropská unie v negližé.

Když evropská komise na nátlak Itálie začne konečně jednat a navrhne model, podle kterého by se části běženců ujaly i ostatní státy, okamžitě se zvedne odpor a najednou slyšíme nejen z okraje politického spektra, nýbrž přímo od vládních představitelů slova o nepřijatelnosti bruselského nátlaku a dokonce i o národní suverenitě – tedy výrazy, o kterých jsme si mohli myslet, že už je čeští politici zapomněli.

A podobní jsou i ostatní postkomunističtí členové EU: sobectví, které do hloubky našich duší zasel komunismus, vstupuje v okamžiku krize na povrch.

Přitom, tvrdí s úsměvem milým a téměř švejkovským čeští politikové, my přece solidární jsme: pošleme Italům naše experty na imigraci; jsme ochotni podílet se finančně – jen když nám sem nebudou chodit škaredí a chudí tmavě zbarvení lidé. Vždyť jsme si ještě neporadili ani s Romy, jak nám připomíná Tomášek Oční můra (sám natolik čistý Čech, že může být zajisté rasista a český nacionalista).

Ale hlavně hýříme dobrými radami. Především je prý třeba rozlišit pouhé ekonomické uprchlíky a ty vracet a přijímat jen ty, kdo prchají před válkou. Jsme skutečně ochotni přijímat všechny běžence ze Sýrie, Iráku či Afghánistánu, kde se bojuje? A co uprchlíci z Eritreje, ze země šíleného totalitního režimu, kde prezenční vojenská služba trvá dvanáct let, i když tam nezuří válka? A prý se má pomáhat přímo v zemích, odkud běženci utíkají: jak? Jak chcete konkrétně pomáhat?

Lidé bez Boha jsou prostě sobečtí: ale co církev, co my křesťané? Co řekneme Bohu, až se nás zeptá na africké uprchlíky? Bude mu stačit, když u Posledního soudu zopakujeme pár frází našich politiků?